***pravidelné páteční „přetištění“ staršího článku
Vizuální představy jsou pak pod tímto úhlem pohledu prostě epifenomeny, nemají bezprostřední vztah ke kognitivním procesům.
Jak by konkrétněji měl vypadat vnitřní jazyk paměťových struktur našeho mozku?
Výroková reprezentace má zhruba tvar:
[Vztah mezi prvky] [Prvek představující subjekt] [Prvek představující objekt]
Prvek je objekt, mezi jehož vlastnosti patří atributy a operace (ty mohou mít další atributy). Připomíná to objektové programování, odpovídá to i členění na slovní druhy normálních vět (objekty – podstatná jména, operace – slovesa, atributy objektů – přídavná jména, atributy operací – příslovce atd.).
Zajímavé je, že predikátová logika tedy zřejmě není čímsi vyabstrahovaným, odtrženým od reálného světa a normálního myšlení, ale naopak způsob, jaký k reprezentaci informací používá i lidský mozek. Teprve když si chceme informaci z paměti vybavit, dojde k převodu „formální“ reprezentace do kódu slov běžného jazyka nebo obrázků.
(Zdroj: Robert J. Sternberg: Kognitivní psychologie, Portál, Praha, 2002)
Poznámka: Zřejmě někde mezi „běžným“ jazykem a „mentálštinou“ jsou vnitřní jazyky některých lidí, které se podle nich odlišují od jazyka běžně používaného. U lidí bilingvních se jedná třeba o kombinaci dvou reálných jazyků, jindy však jde o speciální jazykové systémy bez vazby na konkrétní slova. Stále však jde o jazyk, ne třeba o myšlení v obrazech.
Představa mentálštiny poněkud ubírá na síle teoriím jazykového relativismu. Reprezentace informací v lidském mozku je do značné míry zřejmě jazykově nezávislé. Převoditelnost informace mezi jednotlivými jazyky by pak měla být větší, než se mnohdy soudí.
