pravidelné páteční „přetištění“ staršího článku
S takovou tezí alespoň přichází rektor Kingston College Arthur Cotterell ve své knize „Vozatajové“. Zároveň se v této celkem rozsáhlé publikaci snaží identifikovat procesy, které stály za nástupem bojových vozů i za jejich pozdějším ústupem ze slávy…
Uveďme několik příkladů, které Cotterell používá pro nastínění problému:
– Vozy byly rozhodující silou na obou stranách třeba v bitvě u Kadeše. Egypťané museli všechny součásti svých bojových vozů pracně získávat až ze vzdáleného zahraničí, přesto jim to ale za to stálo. Egypťané se možná použití bojových vozů naučili od Hyksósů, ale tento tradiční názor nemusí být správný – určité nálezy svědčí už o starší znalosti této technologie v Egyptě. A mimochodem, archeologické nálezy ukazují, že bojové vozy se zde vzájemně značně lišily – pořád šlo o cosi elitního a výjimečného, žádné standardizované „průmyslové odvětví“.
– Velmi nejasný je status bojových vozů v Homérovi. Hrdinové je před Trójou používají spíše k dopravě na bojiště než přímo jako vozovou zbraň. Ve skutečnosti tomu v krétsko-mykénské době bylo zřejmě jinak, Homér si však asi nedovedl tento způsob boje dobře představit, protože v jeho době už byla základem armád pěchota.
– Bojový vůz byl podle všeho používán i na jinak spíše mírumilovné (?) mínojské Krétě.
– Při dobytí Indie árijskými kmeny se bojové vozy uplatnily značnou měrou (byly spojeny s bohem Indrou). V pozdějším období indických dějin ovšem jejich význam poněkud poklesl – asi hlavně v souvislosti se zavedením slonů.
– Číňané se s bojovými vozy seznámili asi už v době první historické dynastie Šang. Možná, že k přijetí této technologie došlo prostřednictvím indoevropských Tocharů, kteří ovládali západ dnešní Číny (poznámka: ovšem obvykle se zde lokalizují až v pozdější době než za dynastie Šang, viz i to, že tocharské písemnictví je především buddhistické). Bojové vozy se uplatnily v řadě bitev v období Jara a podzimu i Válčících států.
– Bojové vozy a obecně koně byly spojeny s expanzí Indoevropanů. Příkladem jsou Chetité, v pozdější době používali ještě bojových vozů Keltové proti římským legiím (poznámka: vůz sám o sobě je na našem území znám již z eneolitu, to ovšem o etnické příslušnosti tehdejších obyvatel příliš nevypovídá). V churitské říši Mitanni jsou pro technologie spojené s koňmi a vozy používána indoevropská jména. Snad zde tedy existovala jakási speciální kasta válečníků indoevropského původu. Možná odtud využití bojových vozů coby úderné složky své armády převzali také Asyřané.
– Bojové vozy se nalézají i v oblastech střední Asie, Uralu, Sibiře…
Sláva bojových vozů měla být podle Cotterella spojena s několika faktory:
– bylo nutno ovládnout koně a speciálně je vyšlechtit/vycvičit tomuto účelu (nicméně to mohli zvládnout i koně drobnější, na kterých by se dalo obtížně přímo jezdit; bojový vůz zřejmě předcházel bojovníkovi na koni).
– posádka bojových vozů vyžadovala speciální výcvik, jednalo se o elitní jednotky, často žoldnéře nebo jakousi speciální kastu (třeba i etnicky odlišnou od zbytku armády – často šlo o indoevropské válečníky, nejen v Mitanni, ale možná i někdy v Egyptě a na počátku čínských dějin).
– bylo třeba zvládnout technologii výroby vozů (odlehčená kola s paprsky apod.). Bojový vůz se objevil až relativně dlouho po vozu používaném jako dopravní prostředek. Každopádně samotné kolo se neobjevilo o moc dříve než na konci 4. tisíciletí př. n. l.
– i když existovaly například vozy vybavené kosami, hlavní roli zde hrály zbraně působící na dálku, šíp a oštěp. Opět bylo třeba vyvinout speciální zbraně vhodné pro tento druh boje, třeba kompozitní luky.
A nakonec, jaké faktory přispěly k ústupu válečných vozů ze slávy? Cotterell soudí, že následující:
– Podařilo se vyšlechtit koně, kteří dobře unesli jezdce. Až do zavedení třmenů sice nebyl jezdec na koni příliš použitelný pro boj zblízka, jako lukostřelec byl však proti vozatajovi podstatně mobilnější a mohl se uplatnit i v členitějším terénu.
– V některých oblastech se objevila kuše, tedy velmi účinná dalekonosná zbraň i pro pěchotu.
– V Řecku a Římě se kromě profesionálních armád objevily i armády občanské, které byly vycvičené. Početné oddíly pěchoty ovšem často fungovaly tak, že si jejich příslušníci museli výzbroj financovat sami. Tady místo pro bojové vozy nebylo. Bojový vůz navíc mohl budit hrůzu v houfu narychlo sebraných rolníků (armády prvních blízkovýchodních států), ale proti disciplinované legii či falanze účinný nebyl.
– Vůz byl spojen s bojem na dálku, který byl někdy vnímán jako cosi zbabělého. Šíp ani oštěp nebyly z tohoto hlediska důstojnou zbraní, nedocházelo při ní k boji muže proti muži.
Zdá se, že určitou ozvěnou někdejší role bojových vozů byly jejich závody v antickém světě. Konaly se jako součást olympijských her i dalších slavností, u Řeků také jako součást pohřebních obřadů. Závody vozatajů přetrvaly dlouho a hrály velkou roli v Byzanci ještě v době, kdy byly jiné „pohanské“ zábavy, gladiátorské hry či atletické soutěže, již zakázány. Politický život byzantské říše byl do značné míry ovlivňován i nevraživostí fanoušků dvou vozatajských „sportovních klubů“, Zelených a Modrých.
Arthur Cotterell: Vozataj, BBart, Praha 2006
Na okraj: husitská vozová hradba je asi mimo popisovanou problematiku.
