Technologie elektronické komunikace k nám dorazily velmi rychle a téměř bez varování. Slovo e-mail se objevilo v tisku (pokud se spolehneme na slovník OED) roku 1982. Otiskl ho časopis Computerworld a obdržel jen málo ohlasů:
„Používání ADR/Emailu je údajně snadné a služba nabízí jednoduché ovládání v angličtině.“ Za rok časopis Infosystems napsal: „Email podporuje pohyb informace prostorem.“ A další rok (stále celé desetiletí před tím, než většina lidí znala toto slovo) švédský informatik Jacob Palme vydal ve stockholmském QZ Computer Center prorocké varování, které bylo stejně jednoduché, přesné a důkladné jako ostatní, jež následovala v dalších desetiletích. Začal těmito slovy:
Pokud systém elektronické pošty používá mnoho lidí, může informační zahlcení způsobit vážné problémy. Příčinou je, že je nesmírně snadné poslat zprávu velkému množství lidí a že systémy jsou často uzpůsobené tak, že odesilateli poskytují nad komunikačním procesem příliš mnoho kontroly, zatímco příjemci příliš málo….
Lidé dostávají nadměrné množství zpráv, které si z časových důvodů nemohou přečíst. To také znamená, že opravdu důležité zprávy je v přívalu méně důležitých těžké najít.
Až v budoucnu dospějeme k ještě větším systémům zpráv, které se budou více a více propojovat, přinese to potíže téměř všem jejich uživatelům.
Použil statistiky ze své místní sítě. K napsání průměrné zprávy bylo třeba 2 minut a 36 vteřin, zatímco k jejímu přečtení 28 vteřin. To by nebylo špatné; až na to, že lidé mohli snadno rozeslat mnoho kopií téže zprávy.
Když se psychologové a sociologové snaží zkoumat informační zahlcení metodami svých oborů, získávají různorodé výsledky. Již v roce 1963 se dvojice psychologů pustila do kvantifikace účinku nadbytku informací na proces klinické diagnózy. Podle očekávání zjistili, že příliš mnoho informací (přiznali, že práh není snadné přesněji stanovit) často znehodnocuje úsudek. Své pojednání nazvali „Does One Sometimes Know Too Much?“ (Ví toho někdy člověk příliš?). A poněkud škodolibě uvedli jako bonus i alternativní názvy: „Never Have So Many Done So Little“ (Ještě nikdy nedokázalo tolik lidí udělat tak málo) a „Too Much Information Is a Dangerous Thing“ (Je nebezpečné mít příliš mnoho informací). Jiní se snažili měřit účinky informačního zatížení na krevní tlak a tepovou a dechovou frekvenci.
Těmito záležitostmi se zabýval i Siegfried Streufert. V 60. letech 20. století publikoval v řadě pojednání, že vztah mezi informačním zatížením a informačním zpracováním připomíná „obrácené U“ – větší množství informací zpočátku prospívá, pak již méně a nakonec začíná škodit. Jedna z jeho studií zkoumala 185 univerzitních studentů mužského pohlaví, kteří měli předstírat, že jako velitelé rozhodují v taktické bitvě. Na začátku se dozvěděli toto:
Informace, které dostáváte, jsou pro vás připraveny stejným způsobem, jak by je připravili zpravodajští důstojníci pro skutečné velitele… Můžete těmto důstojníkům oznámit, aby buď zvýšili, nebo snížili množství informací, které vám předkládají… Prosím odpovězte, čemu dáte přednost:
– dostávat mnohem více informací
– dostávat o něco více informací
– dostávat přibližně stejné množství informací
– dostávat o něco méně informací
– dostávat mnohem méně informací.
Ať zvolili cokoli, na jejich přání se nebral zřetel, protože množství informací určoval experimentátor. Streufert z dat učinil závěr, že „nadoptimální“ informační zatížení vede k slabému výkonu, „nicméně je třeba poznamenat, že pokusní jedinci i při vysoce nadoptimálním informačním zatížení (25 zpráv za 30 minut) stále žádali o vyšší míru informací“. Později použil stejnou metodologii ke studiu účinků pití nadměrného množství kávy.
V 80. letech 20. století již výzkumní pracovníci s jistotou hovořili o „paradigmatu informačního zatížení“. Zakládalo se na očividné skutečnosti, že lidé dokážou „pojmout“ či „zpracovat“ omezené množství informací. Různí výzkumní pracovníci zjistili, že přesycení způsobuje nejen zmatek a frustraci, ale i zastřené vidění a nepoctivost. Samotné experimenty testovaly široké spektrum informačních aspektů: kapacitu paměti, kapacitu kanálu (v Shannonově pojetí) a různé variace na téma poměru signálu a šumu. Běžnou, i když poněkud pochybnou metodou výzkumu byla přímá introspekce.
Jeden malý projekt v roce 1998 zkoumal coby „skupinu obyčejných lidí“ studenty knihovnictví a informatiky na University of Illinois. Když se jich pak dotazovali, všichni se shodli na tom, že trpěli informačním zahlcením, které způsobovaly „e-maily, porady, mailinglisty a množství pošty k vyřízení“. Většina se shodla, že jim informační přesycení kromě pracovní doby zkazilo i volný čas. Někteří z nich trpěli bolestmi hlavy. Předběžný závěr zněl, že informační zahlcení představuje skutečný problém, že se však v současnosti o jeho podstatě a limitech mnoho neví a že výzkum musí pokračovat.
Charles Bennett poznamenává, že myslet na informaci jako na zátěž je matoucí:
„Platíme za to, že nám noviny přivážejí, ne odvážejí.“ Termodynamika výpočetních procesů však ukazuje, že včerejší noviny zabírají prostor, který Maxwellův démon potřebuje k dnešní práci, a moderní zkušenosti nás učí totéž. Zapomínání bývalo dříve selháním, promarněním příležitosti a znakem senility. Dnes si vyžaduje úsilí. Může být stejně důležité jako pamatování.
Tento text je úryvkem z knihy:
James Gleick: Informace – Historie. Teorie. Záplava
Argo a Dokořán 2013
O knize na stránkách vydavatele
