Desátý svazek Strukturalistické knihovny brněnského nakladatelství Host, nazvaný Znak, struktura, vyprávění – Výbor z prací francouzského strukturalismu, není uceleným dílem s úžeji vymezeným tématem, ale sbírkou časopisecky publikovaných prací význačných francouzských strukturalistů, jež se objevovaly vesměs v průběhu 60. let minulého století v časopisech, jako jsou Critique, Poétique, Esprit, Littérature a zejména Communications.
Výběr, sestavený Petrem Kylouškem, je záměrně tematicky poněkud roztříštěný, aby vynikla šíře záběru tohoto nesmírně plodného a vlivného literárněvědného směru. Kniha tak dobře ilustruje názorový kvas podnětného francouzského strukturalismu, jak se v té době formoval a v posledních studiích i naznačuje, jakým směrem pokračoval i v dalších obdobích. Většina příspěvků se soustřeďuje na obecné či speciální otázky naratologie, ale jsou zde zastoupeny i významné práce filosofičtějšího charakteru. Sbírku nakonec vhodně doplňují abecedně řazené miniportréty jednotlivých autorů (O autorech) a krátký, ale fundovaný doslov (Několik souvislostí), definující a zařazující francouzský etnografický, literární a lingvistický strukturalismus do širšího kontextu. Protože považujeme tento svazek Strukturalistické knihovny za významný počin, věnujeme se jeho představení o něco obsáhleji než si běžná recenze vyžaduje.
Sbírku šťastně otevírá studie Rolanda Bartese, „knížete francouzského literárního strukturalismu“, nazvaná Úvod do strukturální analýzy vyprávění (Introduction ŕ l’analyse structuale des récits, 1966). Barthes, který pro svá východiska překvapivě užívá příkladu z takzvaných „bonkovek, tedy pokleslé literatury, již v úvodu postuluje: „Vyprávění pranic nezáleží na dobré či špatné literatuře: je mezinárodní, nadčasové, transkulturní, vyprávění je prostě zde jako sám život.“
Po krátkém úvodu pak svou teorii velmi pregnantně popisuje v pěti kapitolách. V první (JAZYK VYPRÁVĚNÍ) se zabývá nejmenším segmentem narace, jímž je věta, dokonale představující diskurs; významové úrovně vyprávění pak rozděluje do dvou základních kategorií: příběh (historie a obsah), který zahrnuje logiku děje a „syntax“ postav, a diskurs, zahrnující hledisko času a aspekty a vidy vyprávění. Druhá kapitola (FUNKCE) nastoluje otázku, zda má a do jaké míry mohou mít všechny segmenty vyprávění svou funkci. Odpověď: „… i kdyby některý detail vypadal jako naprosto bezvýznamný a vzpouzel se jakékoliv funkci, zůstane mu nakonec výzanm absurdna nebo neužitečnosti“ podrobuje dále důkladné analýze funkční syntaxe, ve stopách ruských formalistů a Pražského lingvistického kroužku. Kapitola třetí (JEDNÁNÍ) se zabývá strukturní povahou postav jakožto nositelů děje a problémem subjektu ve vyprávění. Ve čtvrté kapitole (NARACE) pak zhodnocuje svou teorii do strukturalistického narativního modelu analýzy založeného na odkrývání formy diskursu, přičemž předtím shrnuje tři základní koncepce vyprávění, jak je vnímali spisovatelé a literární věda. Poslední kapitola (SYSTÉM VYPRÁVĚNÍ) rozebírá klasickou aristotelovskou otázku poetiky o úrovních provázání obsahu a formy ve vyprávění a nakonec vyvrací takzvanou „iluzi realismu“.
Další dva příspěvky (Algridas Julien Greimas: Základní prvky interpretace mytického vyprávění, Claude Lévi-Strauss: Jak umírají) svým zaměřením balancují na rozhraní několika specializovaných společensko-vědních disciplín: etnologie, antropologie a samozřejmě naratologie. Na ně významově navazuje stať Philippea Selliera Co je literární mýtus? (Qu’est-ce qu’qu’un mythe littéraire?, 1984). Autor, který se touto otázkou široce zabývá ve svém vědeckém díle, zde na základě prací předchozích badatelů definuje fenomén etnologického mýtu a v opozici k němu se snaží nalézt znaky „literárního mýtu“, který nic nezakládá ani nic nenastoluje, který se vzdává výsady „být pravdivý“, ale který i přesto má v dějinách lidské kultury nezastupitelný význam. Příkladem mu je např. literárně mýtická povaha příběhů o Tristanovi a Isoldě, o Faustovi či donu Juanovi.
Literárněvědné dílo Clauda Bremonda zastupuje studie Logika narativních možností (La logique des possibles narratifs, 1966). Otevírá ji věta: „Sémiologický rozbor vyprávění lze rozčlenit na dvě oblasti: na jedné straně je to analýza narativních technik, na druhé straně pak hledání zákonitostí, jimiž se řídí zobrazený svět.“ Nosnost narativních zákonitostí Bremond následně prozkoumává na několika typových vypravěčských modelů, jimiž jsou např. odplata: odměna a pomsta, proces zlepšení, plnění úkolu, zásah spojence, odstranění protivníka, vyjednávání, napadení, závazek, sebeobětování či trest. Na příkladech těchto elementárních vypravěčských sekvencí autor i s pomocí přehledných schémat jednotlivých možných kroků ilustruje možnosti vypravěče v budování linie příběhu.
Tzvetan Todorov byl u nás již několikrát představen v knižních překladech – zejména svou vlivnou knihou Poetika prózy (Triáda, 2000). Ve studii Kategorie literárního vyprávění (Les catégories du récit littéraire, 1966) zkoumá možnosti interpretace ze strukturalistického modelu analýzy (příběh a diskurs) na konkrétním románovém díle, jímž jsou Nebezpečné známosti Choderlose de Laclose. Po úvodu, shrnujícím již známé postuláty z Barthesovy úvodní statě, je jeho text rozdělen na tři základní části: I. VYPRÁVĚNÍ JAKO PŘÍBĚH, II. VYPRÁVĚNÍ JAKO DISKURS a III. ROZRUŠENÍ ŘÁDU. Jeho strukturalistická analýza nejen ilustruje využití řady teoretických východisek, ale ukazuje, jak lze v několika rovinách vnímat významný a stále znovu interpretovaný (jak literární vědou, tak například i četnými filmovými přepisy) román 18. století.
Víceméně konkrétními díly se zabývají i další dvě statě. Phillipe Hamon se v článku Co je to popis? (Qu’est-ce qu’une description?, 1972) zaměřuje na funkci a rozbor popisů v románech Emila Zoly.
Laurent Jenny ve Struktuře a funkci klišé (Structure et fonction du cliché, 1972) rozebírá povahu a sémiologickou strukturu klišé v románu Raymonda Roussela Africké dojmy. Je jen škoda, že tento román, stejně jako dosud žádné z děl tohoto velmi zajímavého francouzského romanopisce první poloviny 20. století, nemá český čtenář v překladu dosud k dispozici.
Svazek uzavírají tři filosofičtěji laděné příspěvky. Gérald Genette, jenž se ve svém bohatém díle zabývá především sémioticko-strukturální analýzou literárních forem, se v Hranici vyprávění (Frontičres du recit, 1966) táže, do jaké míry je vyprávění schopno pomocí psaného jazyka ztvárnit skutečné či smyšlené události či sled událostí. Genette vymezuje dvě polohy, z nichž se skládá každé vyprávění, narace a deskripce, a analyzuje jejich funkce i praxi jejich vzájemného provázání na příkladu konkrétních děl (románu Honoré de Balzaka). Na závěr se zabývá polohami situačně ukotveného diskursu v románu, od vypravěčova otevřeného přiznání se k fikci (Cervantes, Fielding) po jeho přenesení na hlavní postavu (Gill Blase, Rousseau) či více postav (Choderlos de Laclos) nebo snahu o vytvoření iluze „objektivní skutečnosti“ (Hemingway, Hammet, Camus). Nakonec vysoluje kontroverzní domněnku, podpořenou díly spisovatelů okruhu Tel Quel, že román zřejmě definitivně opustí éru zobrazování a namísto toho se zcela „zahledí do neurčitého šepotu svého diskursu“.
Michel Foucault v článku nazvaném Vzdálenost, vid, počátek (Distance, appel, origine, 1963) zkoumá narativní fikci na metodě, kterou využívají autoři takzvaného „nového románu“ (Alain Robbe-Grillet) a následně i autoři sdružení kolem revue Tel Quel (Phillippe Sollers, Jean Thibaudeau, Jean-Louis Baudry). Ukazuje na skutečnost, že v době po vzniku díla Markýze de Sada přestává o sobě literuatura přemýšlet a hodnotit se z pozice Rétoriky, a domnívá se, že počínaje Robbe-Grilletem mizí literatura i jako knihovna: „přetváří se v pletivo, a to v pletivo, kde už nehraje úlohu ani pravdivost slova, ani dějinná posloupnost a kde jediným apriorismem je jazyk“.
Foucault se dále tím, že hledá podstatu fiktivnosti jakožto základního rysu écriture nikoli v jazyku či modelech narace, ale v tajemství lidské duše, vzdaluje od přece jen svazujících pozic strukturalismu: „Proto neříkat, že fikce je jazyk: ten obrat by byl příliš prostý, i když se v současnosti stal důvěrně známý.“ A dále: „A kdyby mě požádali, abych konečně definoval fikci, neobratně bych řekl: slovní žebroví toho, co neexistuje takové, jaké je.“ I když je současně Foucault přesvědčen o bytostné potřebě fiktivnosti, jež je jazyku koneckonců vlastní, upozorňuje, že v literatuře (a jistě nejen v literatuře) nelze nikdy přinést o ničem absolutní výpověď. Jediným skutečně opravdovým aktem, spojujícím vzdálené iluze světa a iluze fikce, je vlastní, chtělo by se říci ryzí akt psaní (écriture): zde existuje fikce v neposkvrněném prvopočátku, chvíle zrodu slova, chvíle zasychajícího inkoustu.
Poslední slovo, nepočítám-li závěrečný text editora, patří Paulu Ricoeurovi. Ten ve Struktuře a hermeneutice (Structure et herméneutique, 1963) konfrontuje výdobytky etnologického a potažmo literárního strukturalismu Clauda Lévi-Strausse s hermeneutikou, pojatou v tomto případě jako „filosofickou interpretací mýtických obsahů uchopených v nitru jisté živé tradice“. Ještě zřetelněji než Foucault zde upozorňuje na „meze platnosti strukturalismu“, i když současně uznává nezpochybnitelný přínos jeho metod. „Strukturalismus patří vědě; a v současnosti nevidím důslednější a plodnější přístup, než jaký představuje na úrovni rozumového poznání, která je jeho; interpretace symboliky zasluhuje být zvána hermeneutickou jen v míře, v jaké je součástí pochopení sebe sama a pochopení bytí.“
Tato konfrontace tedy nekritizuje strukturalistické metody, ale zamýšlí se nad vhodností a zobecnění určitých poznatků v etnologii, konkrétně v díle Myšlení přírodních národů Clauda Lévi-Strausse. Ricoeuer nejprve analyzuje vstup modelu lingvistického strukturalismu do etnologie a ohledává jeho možnosti; všímá si, že Lévi-Straussovi vývody o myšlení přírodních národů jsou příliš spjaty s jedinou kulturní oblastí, s oblastí takzvané „totemické iluze“. Dále vyslovuje pochyby, zda by byla strukturalistická metoda přínosná pro oblast židovsko-křesťanského náboženství, pro niž je charakteristické myšlení v historické tradici a příběhu Bible. Co mu na strukturalistické metodě především chybí, je – zjednodušeně řečeno – vědomí historického vývoje, nalézání geneze, předchozích forem a pramenů a smyslu vývoje vůbec.
Shrnuto: Desátý svazek Strukturalistické knihovny je neobyčejně cenným příspěvkem k recepci francouzského strukturalismu. Může být chápán nejen jako úvod do jeho problematiky a metodologie, ale díky výběru a vhodnému řazení jednotlivých studií velmi dobře ukazuje možnosti a meze, jímž tento vlivný směr poznamenal naratologii a sémiotiku, ale i etnologii, estetiku a filosofii. To, co se uvádí na předsádce, že totiž může být vodítkem i výzvou k hlubšímu studiu celé problematiky, kniha zcela nepochybně splňuje.
Onou výzvou pak lze chápat i jako pozornost, kterou čtenář může věnovat dalším dílům, jež ze strukturalismu vzešly nebo se vůči němu nějakým způsobem vymezily. V kontextu domácího literárněvědného bádání máme na mysli zejména práce Květoslava Chvatíka (Člověk a struktury – Kapitoly z neostrukturální poetiky a estetiky, Strukturální estetika), Miroslava Červenky (Dějiny českého volného verše) či Daniely Hodrové (Na okraj chaosu – Poetika literárního díla 20. století).
