pravidelné páteční „přetištění“ staršího článku
Oba dva pohledy se různě mísí a navíc proměňují v jednotlivých obdobích. Na jednu stranu Platón, jistá skepse u Hérodota, satiry (Juvenalis, Lukianos…), posedlost novoplatoniků Porfyria a Jamblicha „egyptskými mystérii“ a Hermes Trismegistos na samém konci antiky…
Zábavné je ale naopak se podívat, kde hledali podobné zdroje „tajemna“ starověcí Egypťané. Egypťané, ač (minimálně před obdobím Nové říše) měli k jiným kulturám totálně přezíravý postoj, přesto přebírali do svých formulí semitská zaříkadla, která je měla ochránit před hady.
Ještě více se však tehdejší Egypťané obávali magických praktik původem z Núbie (přitom právě k těmto etnikům zřejmě cítili největší přezíravost a obyvatele Kuše srovnávali co do učenlivosti s opicemi). Egyptské rituální texty jsou běžně prostoupeny núbijskými slovy, která měla mít zvláštní moc, naopak existovaly amulety speciálně proti těmto zaklínáním zaměřené. Bohyně Eset (Isis) byla ve své kouzelnické podobě označována jako „Núbijka“. Egypťané si při svých výpravách do Núbie vesměs snažili předcházet místní čaroděje – taková rada je dokonce součástí dopisů faraona Amenhotepa II. V několika egyptských mýtech naopak dorazí na faraonův dvůr núbijský mág a začne provádět různé divy (přečte svitek, aniž zlomí jeho pečeť, apod.). Núbijského původu byl také bůh Deduen i trpasličí božstvo Bes.
Náboženskou/magickou úctu chovali ovšem Egypťané téměř ke všemu cizímu a neznámému. Třeba nemocný faraon Amenhotep III. si nechal do Egypta až z asyrské Ninive dopravit sochu bohyně Astarte, o níž se věřilo, že má léčivé schopnosti. Astarte byla už předtím vzývána i jako válečné božstvo (Egypťané nic podobného v pantheonu neměli). Moc cizích božstev do jisté míry ztělesňoval i Sutech, který se již v rámci usírovské mytologie stal sice poraženým, ale stále mocným pánem cizích zemí.
Féničané byli kromě kouzel spojených s hady dáváni rovněž do souvislosti s léčivými kouzly. To snad mohlo souviset i s reálnými událostmi – právě z Byblu se do Egypta zřejmě poprvé dostal kamenec, používaný jako lék na oční onemocnění (to mělo velký význam, neb řada Egypťanů byla poloslepých – neustálý prach vanoucí z pouště, nedostatek čisté vody, zánětlivá onemocnění…).
Zdroj: Sergeio Donadoni (editor): Egyptský člověk a jeho svět, Vyšehrad, Praha 2006
a další
Poznámky:
– Egypťané nemuseli sami sebe pokládat zdaleka za tak „nábožensky posedlé“ či „esoterické“, jako si o nich mysleli jejich sousedé. Ostatně i naše představa o tom, že Egypťané žili de facto už před smrtí jen posmrtným životem, je značně ovlivněná tím, co se nám z této kultury především dochovalo do dnešních dnů.
– Co se týče ambivalentního vztahu antiky k Egyptu, půvabná je například následující římská ironie:
Juvenalis: Satiry
Jaké to uctívá stvůry ten bláhový Egypt! Tam jedni
krokodýla si váží a druzí se ibise bojí,
který se sytí hady, a kočkodan sochy má zlaté,
uctíván v kraji, kde záhadné tóny se z kolosu linou…
někde domácí rybu a někde kočky a jinde
psa zas za boha mají…
(přeložil Z. K. Vysoký)
