Americká strana byla ještě v roce 1950, kdy se vývoj vodíkové bomby rozbíhal, skálopevně přesvědčena, že s ní Sověti nemohou udržet krok. Dosud se zdálo, že se zmohou na pouhou imitaci toho, co bylo v Los Alamos již vymyšleno. Že komunisté provedli v roce 1949 pokusný výbuch atomové bomby, bylo přičítáno spíše zákulisním špionážním hrám a zradě ze strany některého z losalamoských vědců než úsilí ruských fyziků.
Je obtížné říci, jak tomu skutečně bylo. Co však můžeme s jistotou prohlásit, je skutečnost, že sovětská fyzika rozhodně nepatřila k zaostalým. Právě naopak. Svědčí o tom publikované práce řady špičkových ruských (či spíše sovětských) vědců té doby, mezi něž patřili např. N. A. Morozov, A. F. Joffe, G. N. Flerov, S. I. Vavilov, P. L. Kapica. Největší hvězdou sovětské teoretické fyziky byl L. D. Landau, ale o vybudování poválečného jaderného programu se zasloužil především I. V. Kurčatov.
Lev Davidovič Landau (1908-1968) byl bezesporu jedním z nejvýznamnějších fyziků své doby. S malou nadsázkou můžeme říci, že byl jakousi ruskou obdobou Richarda Feynmana. Za svoje průkopnické práce v oblasti nízkých teplot a speciálně kapalného helia byl Landau odměněn Nobelovou cenou za fyziku (1962). V mládí mu sovětský režim umožnil cestu po západní Evropě, při níž se mladý vědec setkal s nejvýznamnějšími kapacitami moderní fyziky, např. s Albertem Einsteinem či Nielsem Bohrem. Tento "výlet" ale nezůstal bez následků. Ve 30. letech byl Landau zatčen coby „západní špion“ a v cele strávil bezmála rok, než si Stalin uvědomil, že by jeho fenomenální mozek mohl v budoucnosti potřebovat.
Landau, jenž v nehostinné cele málem zahynul, byl sice omilostněn, ale jeho práce v moskevském Ústavu fyzikálních problému byly komunistickou mocí ostře sledovány. Sovětští vědci v té době rozhodně neměli na růžích ustláno.
Poznámka Pavel Houser: Problémy sovětských fyziků v předválečných letech v době neustálého zostřování režimu čtivě popisuje např. kniha George Gamova (mj. tvůrce Pana Tompkinse v říši divů) "Moje světočára", o níž jsme referovali i na Science Worldu. Za Landaův život musel u Stalina osobně intervenovat právě Kapica.
Výbuchy atomových bomb v japonských městech Hirošima a Nagasaki už Sověti nechápali jako válečný akt 2. světové války, ale spíše jako předznamenání války studené, namířené proti jejich režimu. Na příkaz nejvyšší politické moci se v SSSR okamžitě upřela zvýšená pozornost na vlastní jaderný program. Základy k němu již byly položeny, ale byly vratké. Už v roce 1942 totiž mladý sovětský fyzik Georgij Flerov, sloužící v letectvu, napsal osobně Stalinovi, že mlčení o jaderném štěpení v zahraničním odborném fyzikálním tisku svědčí o pokračování amerického vývoje atomové zbraně. Flerov apeloval na vytvoření nukleární laboratoře za účelem sestrojení uranové bomby. Na konci roku 1942 Státní výbor pro obranu takovou laboratoř vskutku zřídil. Dozor i výběr pracovníků byl samozřejmě zcela v režii Ústředního výboru komunistické strany. Vědeckým ředitelem programu byl zvolen fyzik Igor Vasiljevič Kurčatov (1903-1960), dosavadní šéf jaderného oddělení Fyzikálně technického ústavu.
V době, kdy se v USA uskutečnily první pokusné atomové výbuchy, začal Kurčatov pracovat na projektu průmyslového reaktoru na výrobu plutonia. Tento vědec byl nejen výtečným fyzikem, ale proslul i organizačními schopnostmi. Jestliže jsme Landaua přirovnali k Feynmanovi, byl Kurčatov snad jakousi sovětskou obdobou Oppenheimera. Již na začátku 30. let, tedy v době pro ruskou vědu ne právě příznivé, patřil do skupiny, jež prosazovala výstavbu mohutného synchronního urychlovače částic. V té době se v SSSR rozběhl poměrně bohatý jaderný výzkum a ruku v ruce s ním byla publikována řada vědeckých prací, které vzbudily zájem i v západním světě. Již v roce 1940 Kurčatov přednášel o možných cestách k realizaci řetězové reakce (kterou, jak z první části našeho článku víme, poprvé uskutečnil o dva roky později v USA italský fyzik Enrico Fermi). Léta Velké vlastenecké války jadernému výzkumu ale příliš nepřála a schopnosti fyziků byly vesměs využity k vývoji a zdokonalování konvenčních zbraní.
Stalin ale vývoj atomové zbraně neztratil ze zřetele. Byl dobře informován o přísně utajovaném dění v Los Alamos. Tajné zprávy dostával jednak od fyzika Klause Fuchse, který pracoval přímo v centu dění v pouštním městě, jednak od britského diplomata Donalda Macleana, jenž se zabýval otázkami atomového výzkumu na britském velvyslanectví ve Washingtonu. Vedle těchto dvou osob měl k dispozici širokou síť tajných vyzvědačů, takže byl o vývoji atomových zbraní výtečně informován. Špionážní činnost Klause Fuchse (1911-1988), fyzika německého původu, po jejím odhalení šokovala všechny jeho spolupracovníky, jenž ho vnímali jako tichého, velmi pracovitého vědce.
Od roku 1943 pracoval Fuchs v teoretickém oddělení Hanse Betheho, kde jeho rukama prošla řada přísně tajných dokumentů a plánů. Od začátku svého amerického pobytu byl však tento fyzik v kontaktu se sovětskými špiony, jimž předával informace o vývoji atomových zbraní. V roce 1946 se dokonce zúčastnil přísně tajné konference konané v Los Alamos, kde se dostal k von Neumannovým výpočtům týkajících se možnosti sestrojení superbomby. Tyto materiály předal za svého Londýnského pobytu o rok později sovětským agentům. Koncem 40. let byl však britskou kontrarozvědkou MI-5 odhalen. Za zradu byl odsouzen ke čtrnácti rokům vězení, z nichž si odseděl devět. Po propuštění uprchl do NDR, kde pokračoval se své vědecké kariéře.
Ale vraťme se zpět do Sovětského svazu. Po roce 1945 si Stalin nechal Kurčatovova zavolat k osobnímu pohovoru a svěřil mu nadlidský úkol. Chtěl atomovou bombu, a to co nejdříve. Kurčatov, to se rozumí, nemohl nesouhlasit. Kde ale bombu vzít, když neexistovalo téměř nic, ani technické postupy, ani moderní fyzikální přístroje? Z tohoto důvodu byla vědci dána volná ruka. A ovšem plány, které získali bolševici od Fuchse. Kurčatov nad nimi musel zajásat. Komunisty ale nezajímaly vize a obtíže jaderného programu, chtěli výsledek. „Žádejte, co potřebujete,“ řekl mu Stalin. „Nic vám nebude odmítnuto.“
Atomová bomba se tak stala ostře sledovaným úkolem nejvyšší priority. Že to sovětský vůdce myslí vážně, o tom svědčí i fakt, že předsedou komise pro atomový výzkum se stal Lavrentij Berija, lidový komisař vnitra, jenž plnil Stalinovy příkazy ke krvavým čistkám a teroristickým činům nebývalých rozsahů. Stalin byl zkrátka rozhodnut zlomit monopol Američanů na vlastnictví jaderné zbraně, ať to stojí co to stojí.
Kurčatovi bylo jasné, že je nutno vytvořit nová vědecká centra, konstrukční kanceláře, přebudovat mnohé výzkumné organizace, to vše bez ohledu na cenu, a jak bylo v Rusku tradičně zvykem, i bez ohledu na lidské oběti. Přesto je pozoruhodné, že se Kurčatovovi a jeho spolupracovníkům podařilo ve válkou zdevastované zemi zkonstruovat atomovou bombu v tak krátkém čase. Nutno ale zároveň poznamenat, že se na jejím vývoji se podílely doslova armády vědců a techniků, kteří byli po dobu svého výzkumu drženi v táborech. Na východ od Uralu začala vznikat celá města, ne nepodobná gulagům.
První úspěšný test atomové bomby se uskutečnil v roce 1949 na kazachstánské pláni nedaleko Semipalatinska. Jeho krycí název zněl „První světlo“ a dohlížel na něj osobně sám Berija, jenž měl o jeho výsledku ihned informovat Stalina. Aby si ověřili účinnost bomby, postavili zde Sověti menší městečko. Kromě odolnosti dřevěných a zděných staveb testovali rovněž řadu zvířat, které umístili do klecí v rozdílných vzdálenostech od epicentra výbuchu.
Akademik Vasilij Jemeljanov (1905-1983), jeden z těch, kteří politicky „zaštiťovali“ sovětský jaderný program, ve své dezinformační knize vzpomínek sugestivně popisuje napjatou atmosféru, která provázela první sovětský pokusný výbuch v roce 1949. Výbuch se zdařil! „Kurčatov se vrhl kolem krku jednomu soudruhovi, který stál vedle,“ poznamenává Jemeljanov ve své knize, „a hlasitě se rozplakal.“ Byly to slzy štěstí, nebo úlevy? Spíše to druhé. Proslulý fyzik určitě věděl, co by mu hrozilo, kdyby bomba selhala. „Naše země získala mocnou zbraň – spolehlivou záruku ochrany odkazu Velkého října,“ nedokázal si odpustit dozorce Jemeljanov, který měl o fyzice jen velmi mlhavé představy.
Hned po úspěšném výbuchu atomové bomby následoval v sovětském Rusku vývoj termojaderné vodíkové bomby. Kurčatov a jeho spolupracovníci si nedopřáli odpočinek. Naopak, hned si začali lámat hlavu nad otázkou, jak „zamontovat“ těžký vodík do atomové bomby, aby proběhla termojaderná fúze. K dispozici měli opět Fuchsovy materiály s von Neumannovými výpočty i detailními nákresy vodíkové bomby vypracované Edwardem Tellerem, které ale nebyly vyčerpávající. Rychlé vyřešení základních problémů s vodíkovou bombou v komunistické zemi šokovalo nejen všechny jaderné vědce, ale i řadu zodpovědných politiků na Západě.
Zásadní roli v novém programu sehrál mladý fyzik Andrej Dmitrijevič Sacharov (1921-1989), „otec sovětské vodíkové bomby“, jenž byl později za svou disidentskou činnost prosazující v komunistickém Rusku lidská práva a odzbrojení odměněn Nobelovou cenou míru (1975). Byl to právě on, kdo přišel s myšlenkou, na jejímž základě se sovětským vědcům podařilo sestrojit termonukleární zbraň. Jemeljanov vysvětluje: „Úkol to byl mimořádně složitý jak z vědeckého, tak i technického, ale i ekonomického hlediska. Nicméně všechny podmínky k vytvoření této zbraně už v Sovětském svazu objektivně existovaly. Vytvořil je svou prací sovětský lid, vedený Komunistickou stranou Sovětského svazu, takže v nejkratším možném čase získal náš stát pevný atomový a pak i termojaderný štít. Jestliže jsme měli atomovou bombu později než Američané, pak jsme zase dříve než oni vyrobili vodíkovou zbraň.“ Konec citátu. Že z této záplavy frází nejsme o nic moudřejší, není snad třeba ani dodávat.
Sacharov, který vystudoval u laureáta Nobelovy ceny I. J. Tamma (poznámka Pavel Houser: V Gamovově knize Tamm zmiňován v bizarním kontextu, když mu znalost vyšší matematiky zachránila za občanské války život), odhalil chyby původního řešení a navrhl odlišné schéma, označené pod krycím názvem „Slojka“. Vývoj vodíkové bomby probíhal za nejpřísnějšího utajení v městečku Sarov, v oblasti střední Volhy, a to ve dvou vědeckých skupinách; jednu vedl J. Zeldovič, druhou I. J. Tamm. Sacharov a Tamm současně vypracovali projekt reaktoru s řízenou termonukleární fúzí, který ale nebyl realizován.
Co je ještě jednou nutno zdůraznit, je prostá skutečnost, že již v létě roku 1953 disponoval Sovětský svaz funkční vodíkovou bombou. Test proběhl opět na kazachstánské stepi a nový druh jaderné zbraně si ukázal třicetkrát silnější než bomba atomová. Kvůli experimentu bylo evakuováno několik blízkých měst a vesnic.
A Američané? Zdá se to neuvěřitelné, ale jejich vývoj termonukleární zbraně měl vskutku přes využití obrovského potenciálu po již zmíněné nezdařené akci „Lednice“ zpoždění. Sterling Cole, předseda Atomové komise Kongresu, byl proto pozván na kobereček do Bílého domu. Jak jemu, tak i prezidentovi a celé Národní bezpečnostní radě bylo jasné, že Sovětský svaz, pokud by někdo z komunistických vůdců zešílel, se teď kdykoli může objevit nad Spojenými státy s vodíkovými bombami. „Za tohoto stavu bychom mohli učinit odvetný krok pouze pomocí atomových zbraní,“ řekl Cole pobledlému prezidentovi. Tato představa – sluneční žár, který polyká jejich města – byla natolik děsivá, že se ji americká vláda ani neodvážila sdělit veřejnosti.
První část seriálu:
http://www.scienceworld.cz/sw.nsf/ID/C27211FC104D43DAC1256D8A00512F8C
třetí díl: Třístupňová H bomba
http://www.scienceworld.cz/sw.nsf/ID/96330B5F12942993C1256D9400298926
