Již v 10. století využívali Číňané přírodního zemního plynu ke svícení a především k topení v solivarech (k odpařování mořské vody), kam jej dopravovali bambusovým potrubím. Období průmyslové revoluce se naopak neslo ve znamení plynů vyráběných uměle. Jaké byly počátky plynárenství jako průmyslového oboru?
Zdrojem pro výrobu plynů bylo především černé uhlí, v menší míře také dřevo či uhlí hnědé. Plyn se získával především tzv. karbonizací, což je metoda rozkladu uhlí v žáru a bez přístupu vzduchu (logicky: jinak by se vše zoxidovalo). Z uhlí se přitom uvolní svítiplyn, pevným zbytkem je koks. Určitým problémem plynného podílu je jeho jedovatost, výsledek přítomnosti oxidu uhelnatého. V případě, že plyn shoří, vznikne relativně neškodný oxid uhličitý.
V 19. století se objevily i další metody výroby plynu. Některé plynárny kromě karbonizace zkoušely i tzv. zplyňování uhlí. Tento postup obnášel nedokonalé spalování koksu či uhlí s omezeným přístupem vzduchu. Do směsí se přidávala také vodní pára, která vlivem oxidačně redukčních reakcí často uvolňovala vodík – větší obsah vodíku ve výsledném plynu samozřejmě zvyšoval jeho výhřevnost.
Ve 20. století pak začal být ke zplyňování pevných paliv využíván také kyslík. Proces se odehrával v tlakových zásobnících a příslušné plynárny se proto někdy označují jako tlakové.
Současně se svítiplyn získával i krakováním ropy, benzínu či propanbutanu – při krakování dojde k rozkladu vyššího uhlovodíku na řetězce o menším počtu uhlíků (reakci přitom také provází vznik dvojných vazeb – alkan se takto rozpadne např. na kratší alkan a alken, tj. uhlovodík s dvojnou vazbou). Krakovací technologie posléze vytlačila karbonizaci a vydržela až do konce éry svítiplynu, kdy byl tento ve 2. polovině 20. století stále více nahrazován plynem zemním.
Využití zemního plynu se za svítiplynem kdovíproč opozdilo – ložiska byla přitom známá a použití zemního plynu ve staré Číně bylo již zmíněno. Zatímco první Londýn byl svítiplynem pokusně osvětlen již v roce 1807 (za mezník bývá ovšem pokládáno především osvětlení Westminsterského mostu v roce 1813), zemní plyn sehrál podobnou roli až v roce 1883 v americkém Pitsburgu. V pražských ulicích byly první plynové lampy rozžehnuty v roce 1847, nejstarší plynárna se nacházela v dnešním Karlíně. Zřejmě nejznámější česká plynárna v pražské Michli vznikla až v letech 1925-27.
Zdroj informací: Průvodce Plynárenským muzeem v Praze-Michli (materiál společnosti Pražská plynárenská), viz např. http://app.ppas.cz/frames.php?page=ospolecnosti&cast=7
Složení využívaných plynů:
Zemní plyn… Více než 95 % představuje obvykle methan, ve zbytku převládá dusík a oxid uhličitý
Svítiplyn: 50 % H2, 30 % CH4, 15 % CO, 3 % CO2, 2 % N2 (v objemových procentech). Oxid uhelnatý je příčinou jedovatosti svítiplynu. Úniku svítiplynu se proto bránilo tím, že do plynu byly dodatečně přidávány speciální aromatické látky. Při tzv. odorizaci plynu se užívaly především sirné obdoby alkoholů, merkaptany. Zkoušelo se vonět plyn i něčím příjemnějším, pak se ovšem nedostavovala žádaná reakce – při úniku plynu má dojít k panice, čemuž třeba růžové aroma příliš nepomáhalo.
Na závěr: Zemní plyn se vyskytuje v přírodě a logická je tedy otázka, kde se zde vzal. Podobně jako u ropy existuje i v případě zemního plynu hypotéz několik, mohli bychom je rozdělit třeba na organické a anorganické (naproti tomu v případě uhlí se o organickém původu vcelku nepochybuje).
Další webové stránky v češtině:
http://www.enegryweb.cz
http://www.energetik.cz
http://www.zemniplyn.cz
