Po nějakou dobu panovalo značné nadšení ohledně možného využití setrvačníků v souvislosti s antigravitací. Kdokoli si někdy hrál s dětskou káčou, ví, že setrvačníky působí dojmem, jako by se skutečně bránily obvyklé gravitační přitažlivosti. Nezdá se, že by se chovaly přirozeně.
Nejznámějším stoupencem této představy byl Eric Laithwaite, britský profesor elektrotechniky. Při přednášce v Královském institutu v Londýně roku 1974 Laith waite tvrdil, že otáčející se gyroskop váží méně, než váží, když se setrvačník zastaví.
To demonstroval pomocí těžkého setrvačníku na konci tyče, kterou dokázal zvednout jednou rukou, pokud se gyroskop otáčel, ale nemohl ji uzdvihnout, když byl setrvačník nehybný. Původně Laithwaite prohlašoval, že gyroskopy fungují mimo rámec Newtonových pohybových zákonů. Ačkoli později tuto domněnku vzal zpět, až do konce života věřil, že by mělo být možné nasadit schopnosti gyroskopů k překonání účinků gravitace.
I když stále ještě existují nadšenci, kteří věří, že Laithwaite objevil opravdovou antigravitaci, všechny jeho ukázkové pokusy byly od té doby již zopakovány a bylo jasně popsáno fyzikální pozadí toho, co se při nich odehrává. Gyroskop lze například využít k ovládání kosmické lodi v nulové tíži, a to díky zachování momentu hybnosti. Gyroskop ale není antigravitačním zařízením o nic více než jakýkoli jiný způsob, jak působením síly něčím pohnout. Setrvačník pouze odvádí svou práci rafinovanějším a matoucím způsobem.
V průběhu let se objevilo mnoho zanícených osob, které na výzkum skutečné antigravitace vynakládaly velké úsilí. Zařízení, která budují, obvykle vycházejí z předpokladu, že obecná relativita je špatně a že existuje nějaká souvislost mezi gravitací a elektromagnetizmem. Typickým příkladem je práce Thomase Townsenda Browna, amerického vynálezce z počátku 20. století, který se domníval, že vysoké napětí může vyvolat gravitační působení.
Brown se narodil ve městě Zanesfield v Ohiu roku 1905 a vydal se na docela obyčejnou vědeckou dráhu v Kalifornském technickém institutu. Zdá se ale, že byl tím typem studenta, který je buď předurčen k vykonání velkých věcí, nebo ke kariéře na pomezí vědy. Pouštěl se do hádek s přednášejícími ohledně toho, s čím může a nemůže experimentovat. Díky dostatečným rodinným prostředkům se do věci pustil na vlastní pěst a založil si svoji vlastní laboratoř, kde uskutečnil většinu svých „elektrogravitačních“ pozorování, ačkoli strávil nějaký čas také na dvou univerzitách.
Mělo by se zdůraznit, že Brown nebyl v žádném případě blázen. Mezi první a druhou světovou válkou odváděl pro americkou vládu standardní práci a zabýval se elektromagnetizmem a radarem. Šlo o schopného elektrotechnika. Jeho myšlenky vycházely z vědy, nikoli z pseudovědy. To ale neznamená, že
veškeré jeho teorie byly nutně správné.
Zdá se, že Brown a ti, kdo šli v jeho šlépějích, pozorovali účinky elektromagnetické indukce, které se trochu podobaly pokusu s hřebenem zvedajícím kousky papíru, byly ale mnohem silnější a poháněla je elektřina o vysokém napětí. Ty jistě vyvolaly síly, které bylo lze pozorovat, Brown ale předpokládal, že jsou způsobeny změnou gravitační přitažlivosti. Brownovým jménem je označován jeden skutečný elektromagnetický jev – Biefeldův-Brownův efekt, s nímž se brzy setkáme –, ale jeho spekulace o vztahu mezi elektromagnetizmem a gravitací neměly dobrý teoretický základ.
Na zdánlivém úspěchu tohoto druhu pokusů byly vybudovány celé programy, které měly nahradit obecnou relativitu. Brownovy myšlenky týkající se elektrogravitace nejsou nepodobné práci Nikoly Tesly, amerického vynálezce chorvatského původu, jenž také popíral správnost relativity a věřil, že silné elektrické náboje dokážou působit mimo dosah tradiční fyziky. Stejně jako Brown se i Tesla v elektromagnetizmu vyznal (mimo jiné vynalezl první použitelný elektrický systém se střídavým proudem), to mu ale nebránilo přicházet s nesmírně výstředními myšlenkami v jiných oblastech.
Těm, kdo chtějí, aby se takováto antigravitační technologie stala skutečností, obvykle nestačí zůstat u jednoduchého popisu experimentů a teorií: nevyhnutelně podezírají ostatní ze spiknutí. Pokud, jak se domnívají, podobná technologie existuje, vláda si toho musí být vědoma a bude ji využívat. Slýcháme tak kupříkladu dohady, že bombardér B-2, který se podobá UFO, používá antigravitační technologii, která mu zajišťuje vyšší manévrovatelnost na základě rozdílu mezi kladným elektrickým nábojem na náběžné hraně jeho křídel a záporným nábojem udělovaným zplodinám tryskového motoru.
Existují jisté náznaky, že B-2 možná využívá elektrostatickou technologii ve snaze zvýšit svou neviditelnost pro radary nebo snížit aerodynamický odpor, ale vůbec žádné, že by nasadil antigravitační technologii.
Tento text je úryvkem z knihy:
Brian Clegg: Gravitace
Jak nejslabší síla ve vesmíru formovala naše životy
Academia 2015
O knize na stránkách vydavatele
