Na Science Worldu jsme již několikrát diskutovali o letech s lidskou posádkou, měsíční misi Apolla a určité krizi kosmonautiky. Vraťme se ještě jednou k americkému letu na Měsíc. Přinesla cesta nějaký vědecký přínos? Byly tímto způsobem získány nějaké prakticky využitelné technologie? A kolik kosmický program stál daňové poplatníky? Vrátily se investované prostředky i z hlediska ekonomického? Následují odpovědi Marcela Gruna…
Přinesl let člověka na Měsíc nějaký vědecký přínos? Co všechno jsme se díky měsíčním misím Apolla dozvěděli?
Ten přínos byl mimořádný a dodnes z něho čerpáme. Příliv informací tehdy doslova zahltil pozemské laboratoře a odborníci nestačili nové poznatky ani zpracovávat, natož třídit a případně interpretovat. Během pouhých několika let se nashromáždilo víc informací o Měsíci, než za všechna předcházející staletí. Uskutečnilo se celkem šest úspěšných přistání na povrchu Měsíce s dvanácti kosmonauty. Ti tam nachodili a při třech posledních expedicích i najezdili něco přes 100 kilometrů. Celkově strávili na povrchu Měsíce téměř 300 hodin a při dvaceti výstupech pracovali 159 osobohodin mimo kabinu.
Osobohodina je taková zvláštní jednotka; je to počet hodin, násobených počtem kosmonautů. V tom výčtu bych mohl pokračovat ještě dál. Byly například získány některé mělké vrty až do hloubky kolem dvou metrů a celkem bylo převezeno více než 381 kg měsíčních hornin. Kosmonauti pořídili tisíce fotografií, kilometry filmových záběrů a záznamy přímých televizních přenosů by dnes, kdybychom si je chtěli přehrávat, trvaly bezmála tři dny. Kromě toho instalovali kosmonauti na povrchu kolem šedesáti pokusů a část měření pokračovala i po jejich odletu k Zemi. Laboratoře, které tam kosmonauti umístili fungovaly až do roku 1977, kdy bylo bohužel nutné je z finančních důvodů předčasně odpojit. Především při expedicích Apolla 15, 16 a 17 se uskutečnil velmi rozsáhlý vědecký výzkum, související i s lety po oběžné dráze kolem Měsíce.
Co se vůbec stalo s tou spoustou dovezených měsíčních hornin?
Většina skončila ve speciálních laboratořích po celém světě, asi dva gramy byly zkoumány i u nás, v Československu. Několik set drobných vzorků bylo věnováno na propagační účely a část byla uložena na pozdější analýzy. Na té poslední etapě, která začala zhruba před pěti nebo šesti lety se podílí kolem 60 laboratoří několika států. Mezi velmi zajímavé informace z programu Apollo patří nepochybně zjištění, že Měsíc je planetárním tělesem, tak řečeno terestrického typu, tedy s obdobnou vnitřní diferenciací jako má naše Země. Tehdejší předpoklad vzájemné genetické souvislosti mezi Měsícem a Zemí se nyní potvrzuje.
Vedle vědeckého tu pak jistě byl i přínos technický a technologický?
Rád bych ještě poznamenal, že nové poznatky a zkušenosti, získané v kosmickém prostoru, a ty se netýkají jen vesmíru, daleko přesáhly hodnotu peněz, do programu vložených. Projekt Apollo potvrdil, že vědomosti, víc než děla a nebo máslo, jsou opravdovou mocí moderních národů. A teď ten technický přínos. Technika projektu Apollo měla být využívána i pro další úkoly. Bohužel, z propracovaného programu se realizovalo jenom torzo v podobě první americké orbitální stanice Skylab.
Konstrukční a organizační zkušenosti ovšem významně ovlivnily celý další vývoj kosmické techniky a nepochybně stojí za zmínku i to, že infrastruktura projektu Apollo byla později využita pro program letů kosmického raketoplánu. Řada výrobních technologií, nové materiály, pracovní postupy, to všechno bylo později využito i v pozemské praxi. A projekt Apollo, tak jako jiné kosmické programy nepochybně stimuloval rozvoj mnoha výrobních odvětví. Zdaleka tu přitom nejde jenom o ty proslulé teflonové pánve, stolní počítače nebo umělé klouby.
Dávno už se ví, že se mezi oběma kosmickými velmocemi, USA a SSSR, na konci 60. let rozhořel boj o Měsíc. Není divu, bylo to v éře ideologicky a mocensky bipolárního světa. Co v tomto kontextu znamenal neúspěch sovětské kosmonautiky?
Tehdejší Sovětský svaz připravoval rovněž velký raketový nosič, jmenoval se N-1, a také kosmickou loď. Schéma letu mělo být podobné jako u Apolla, jenom posádka měla být dvoučlenná, takže na Měsíci měl přistát jeden jediný kosmonaut. Ovšem tehdejší Sovětský svaz podcenil náročnost úkolu, nejenom technickou, ale i organizační. Prohra Sovětského svazu v závodu o Měsíc se stala prvním výrazným příznakem jistého zaostávání. I když ani dnes, ani v budoucnosti nelze ruský vojensko-průmyslový potenciál přehlížet. Takže z tohoto hlediska splnil záměr prezidenta Kennedyho svůj cíl.
Často se zdůrazňuje za jakou cenu. Vždyť na projekt Apollo bylo nutné věnovat ohromné množství peněz?
Přesto měl projekt Apollo i ekonomický přínos. Když to srovnáme, tak až do startu prvních lidí na Měsíc stál projekt 21 miliard dolarů. Účet za samotný let Apolla 11 nebo Apolla 17 činil kolem 350 až 420 milionů dolarů. Takže celkově, až do svého závěru, celý měsíční program přišel na necelých 24 miliard dolarů. To je samozřejmě hodně; je to dvanáctkrát víc, než stál vývoj první atomové bomby. Roční náklady na lety do vesmíru však nikdy nepřekročily jedno procento hrubého národního důchodu USA. Dalo by se také říci, že každý ekonomicky činný americký daňový poplatník přispěl na Apollo ročně nanejvýš 25 dolary.
Náklady na projekt Apollo byly kritizovány neprávem. Neobstojí ani kritika, porovnávající výdaje na projekt s jinými položkami amerického státního rozpočtu. Vynaložené prostředky byly z velké části vloženy do nové techniky, do nových metod práce a jejího řízení a pozdější ekonomické rozbory jasně ukázaly, že zisk hospodářství Spojených států jen z technických inovací, které přímo souvisely s Apollem, dosáhl částky přes 100 miliard dolarů. Chcete-li to názorněji – za každý dolar, investovaný do programu Apollo se vrátilo dolarů zhruba pět.
Z rozhovoru, který s Marcelem Grunem vedl Frederik Velinský
Celý materiál byl vysílán v magazínu Českého rozhlasu Sever – Planetárium (každou neděli mezi 9. a 10. dopolední)
Text se svolením Planetaria převzat z webové podoby magazínu na http://www.rozhlas.cz/sever/planetarium.
