Podobně tuto pozici zaznamenávali Babyloňané o 1 000 let později, aby určili, kdy je nutné vložit do lunárního kalendáře třináctý měsíc, a tím vzájemně srovnali lunární a solární roky.
Další vodítka poskytují čtyři zlaté špičaté „čarodějnické“ klobouky z doby bronzové, nalezené ve Švýcarsku, Německu a Francii (z doby kolem roku 1300 př. n. l.). Jsou posety symboly Slunce a Měsíce (na jednom je jich 1 735, na dvou dalších 1 737 a 1 739), které vytvářejí kód odpovídající takřka dokonale Metonovu cyklu.
Starověcí Řekové používali kalendář o 12 měsících a periodicky do něj vkládali třináctý měsíc. Nový rok zde stejně jako v Egyptě připadal na východ Síria. Meton v roce 432 př. n. l. objevil cyklus o 19 letech, na řecký kalendář to však větší vliv nemělo. V roce 1900 se v lodním vraku u ostrova Antikythéra nalezly pozůstatky unikátního starořeckého astronomického počítadla se 37 bronzovými ozubenými kolečky.
Zařízení zhruba z roku 150 př. n. l. na své přední straně kdysi ukazovalo sluneční cyklus a zvěrokruh s vyznačením Slunce, Měsíce a lunárních fází; na zadní straně ukazovaly dvě ručičky cyklus saros a Kallippův cyklus. Stroj dokázal předpovídat zatmění a zřejmě mohl sledovat i pozice planet.
Kalendář z Coligny vyryli druidové kolem roku 180 n. l. v galštině na bronzový stolek. Zachycen je zde lunární rok s dvanácti měsíci o 29 nebo 30 dnech s jedním měsícem navíc vkládaným každých dva a půl roku, to znamená 62 měsíců během pěti let. Během 30 let proběhlo pět těchto cyklů plus jeden cyklus o 61 měsících.
V pozadí za všemi kalendáři starověké Evropy se ukrýval tajný delší cyklus, založený na pomalé precesi rovnodenností (velký rok). Každých 2 160 let (velký měsíc) se za Slunce v rovnodennosti posunulo nové, mladší znamení zvěrokruhu, které ohlašovalo tři dekany po 720 letech se třemi protikladnými panováními.
Nejstarší římský kalendář, který nahradil předešlé lunární chronometry, měl deset (nelunárních) měsíců o 30 nebo 31 dnech, to znamená, že trval 304 dní. Navíc existovalo zimní období o 61 dnech, které součástí kalendáře nebylo. Pozdější reforma stanovila délku měsíce na 29 dní, přidala leden s 29 dny a únor s 28 dny a výsledkem byl rok o 355 dnech. Každý druhý rok se za únor (zkrácený na 23 nebo 24 dní) vkládal přestupný měsíc. Tyto dva roky, jeden o 377 či 378 dnech a druhý o 355 dnech, dávaly dohromady v průměru rok se 366 nebo 366,5 dny.
Nakonec se v roce 46 př. n. l zrodil juliánský kalendář, jímž Caesar zavedl nám známý rok s 12 měsíci o 365 dnech s jedním přestupným únorovým dnem přidávaným každé čtyři roky. Juliánský kalendář nicméně zaostával za tropickým rokem o 11 minut za rok a v 16. století již tento rozdíl činil deset dní. Proto byl 4. října 1582 juliánský kalendář ukončen, deset dní se zrušilo a následující den, 15. říjen, se stal prvním dnem nového gregoriánského kalendáře. Od té doby jsou přestupné roky dělitelné čtyřmi, vyjma těch, které jsou dělitelné 100, nikoli však dělitelné 400. Takto vzniklý nový rok trvá 365,2425 dne a každých 3 200 let ztrácí proti tropickému roku jeden den.
S novým kalendářem jsme definitivně zapudili Měsíc, hvězdy byly zapomenuty a svrchovaným vládcem se stalo Slunce.
Tento text je útyvkem z knihy
Geoff Stray: Mayský kalendář a další kalendáře minulosti
Dokořán 2010
O knize na stránkách vydavatele
