Pokračování úryvku z knihy, který zde vyšel před týdnem. Zde se rozebríalo především to, jak zasolování půdy v důsledku zavlažování škodilo kulturám starověké Mezopotámie.
***
Protože hlavní nevýhodou povrchových závlah je zasolení půdy, bylo 20. století obdobím, kdy byly hledány závlahové techniky šetrnější k půdám a také méně plýtvající vodou. První účinnou technologií byly závlahy postřikem. Jedná se o napodobení postřiku plodin pomocí hadice, tedy metody známé spíš při závlaze zahrádek, ovšem u polí to je spojeno s mechanizací, která aspoň zčásti nahrazuje roli člověka. Je to tedy metoda, kdy je voda dodávaná půdě a plodinám způsobem podobným silnému dešti. Voda je přiváděná stabilním potrubím od zdroje, tedy od řeky nebo přehradní nádrže. Tato základní závlahová síť je podobná jako u vodovodů, jen přetlak bývá podstatně menší. Na toto potrubí jsou v šachticích připojována přenosná potrubí, která přivádějí vodu k postřikovačům. U trysky je předepsaný přetlak, obvykle nejméně 0,2 MPa, záleží na typu postřikovače. Existují také celé pojízdné postřikovací soupravy.
Výhodou je účinnost systému, kdy zhruba 80 až 90 % přiváděné vody se zužitkuje pro rostliny, nejsou tu velké ztráty nadbytečným únikem vody z půdního profilu do podloží jako u povrchových závlah, ani ztráty průsakem a výparem z hladiny otevřených závlahových kanálů. Značnou ekonomickou nevýhodou jsou náklady spojené s výstavbou potrubní sítě, s koupí přenosných trub a postřikovačů a s provozem čerpacích stanic. Přes veškerou snahu však i u závlah postřikem docházelo k zasolení, i když za podstatně delší dobu než u povrchových závlah.
V Izraeli byl postupně v 50. letech minulého století rozpracován nový způsob přímého zásobení kořenového systému vodou, takzvaná kapková závlaha. Počátky pokusů o přímé zásobení rostliny vodou se datují již přibližně o sto let dříve, kdy byly prováděny zkoušky s obrácenou trubkovou drenáží; voda se dostávala do spodních horizontů půdy spárami mezi drenážními trubkami. Podmínkou bylo, aby hladina podzemní vody byla zakleslá hluboko pod C horizontem půdy. Zatímco u klasické trubkové drenáže je hladina podzemní vody blízko povrchu, méně než 100 cm, a spárami mezi drenážními trubkami se voda z půdy odvádí, a tím se snižuje hladina podzemní vody, tak v případě podzemní závlahy mělo být proudění vody obrácené. Metoda se ale neosvědčila, skoro všechna voda se ztrácela z dosahu kořenového systému.
Později následovalo několik dalších pokusů s vykapáváním vody z perforovaných trubek na povrchu půdy, ale ani to nemělo valný úspěch. Až když Simča Blass a jeho syn využili všech možností nových plastových hmot, tak se v kibucu Hacerim zrodila závlaha nazývaná kapková. Je to kibuc v Negevské poušti, a tak metoda kapkové závlahy procházela nejtěžší zkouškou v extrémních aridních podmínkách. Na plastových trubkách o malém průměru jsou umístěny v pravidelných malých rozchodech trysky, ze kterých odkapává voda při závlaze. Trysky jsou zkonstruovány tak, aby po celé délce trubky, tedy desítky metrů, odkapávala voda všude stejnou rychlostí. Půda je tedy po celé délce trubky stejně zvlhčená a voda se vsakuje přímo u rostlin. Tlak v hlavních potrubních systémech je obvykle asi o třetinu menší než u postřiku, což je významná finanční úspora v provozu závlahy. Mnohem důležitější je, že půda není přesycována vodou, prosakování do hloubky je omezené, a tím nedochází k posunu solí z půdního profilu směrem k povrchu.
Pokud jsou již půdy zasolené, soli se posunují na okraj, kam sahá provlhčení, jsou jako vytlačovány ze zvlhčených pásů půdy do stran, na konec provlhčení. Mohli bychom říct, že kapková závlaha promývá půdy nikoliv svisle, ale vodorovně. Zvláště je to patrné u závlahy sadů, kdy plastová trubka kruhově obtáčí strom a kruhové provlhčení půdy na povrchu je menší, než je velikost koruny stromu. V místě, kde končí provlhčení půdy, se vytváří kruhový pruh výkvětu solí. Je to jako krejzlík kolem každého stromu, ale soli jsou dostatečně daleko od kořenového systému. Jedním z nejdůležitějších zařízení na přívodu vody jsou filtry, které musí zachytit i ty nejjemnější částice nesené vodou. Těmi by se zanášely trysky a závlaha by přestávala účinně fungovat.
Technologie kapkové závlahy má řadu výhod, a proto se ve světě rychle rozšířila, používá se od Nového Zélandu až po Kalifornii. Pro nás je nejdůležitější skutečnost, že to je jediná technologie závlah v aridních oblastech, která nezpůsobuje zasolení. Ale i u nás, kde nebezpečí zasolení nehrozí, má kapková závlaha budoucnost. Šetří totiž vodou tak, že přidává ke kořínkům rostlin tolik vody, kolik rostlina spotřebuje, a ani kapka nepřijde nazmar. Až cena vody ještě stoupne nad dnešní úroveň, bude to jediný způsob zavlažování, který se ještě vyplatí.
Tento text je úryvkem z knihy:
Miroslav Kutílek: Půda planety Země
Dokořán, Praha 2012
O knize na stránkách vydavatele
