pravidelné páteční „přetištění“ staršího článku
Hmota ve vesmíru se s jeho dalším, zrychlujícím se rozpínáním doslova rozprskne. Možná dojde k rozpadu protonů i neutronů. Nejdůležitější je ale tepelná smrt. Jednotlivých gradientů, ze kterých by život mohl čerpat energii, by bylo stále méně, byly by od sebe vzdálenější a slabší.
Fyzikové Lawrence M. Krauss, Glenn Starkman a Freemand Dyson se pustili do sporu o otázku, zda za těchto okolností může život přetrvávat, ba dokonce život nesmrtelný. Neuvažovali různé přece jen excentrické pohledy, třeba vytváření nových vesmírů či černých děr totožných s novými vesmíry apod.
Dyson přišel s tvrzením, že život i za těchto okolností v principu existovat může. Ožije vždy, když se objeví gradient energie, a po jeho vyčerpání upadne do obdoby zimního spánku. Frekvence procitání se bude stále snižovat, ale když máme před sebou nekonečný čas, stále i délka jeho úseků může být nekonečná (jak by taková řada konvergovala?). Tím samozřejmě myslíme nejlepší možnou variantu, neuvažujeme, že i během zimního spánku by organismus bylo třeba nějak udržovat, zvyšovala by se pravděpodobnost náhodného poškození atd.
Zajímavé také je, že svůj vědomý život vnímáme jakoby kontinuálně, i přes existenci spánku nebo bezvědomí. Bylo by se životem slučitelné opakované zastavení veškerých pochodů a jejich znovuspouštění? Nicméně podle Dysona přesto platí, že nekonečný počet vědomých probuzení bychom mohli pokládat za nesmrtelnost.
Do hry proti tomuto optimistickému scénáři samozřejmě vstupují další faktory. Krauss třeba upozorňuje na to, že jak se život bude muset spokojit s paběrkováním stále menších gradientů energie, začnou do hry vstupovat kvantové jevy. Odtud by se pak dalo spekulovat směrem, nakolik je život digitální a nakolik analogový – pro svět, kde bude třeba využít jakkoliv malé množství energie, by samozřejmě analogová podoba byla výhodnější.
Debata mezi třemi výše uvedenými fyziky dosud není uzavřena.
Zdroj: Lawrence M. Krauss: Proměny vesmíru, Paseka, Praha 2007
