Proterozoikum bylo dřív nazýváno starohory anebo algonkium a většina geologů jej neměla příliš ráda. Jedná se totiž o navzájem podobné našedlé horniny, jejichž celková mocnost dosahuje ve středních a západních Čechách kolem deseti kilometrů a jež se tvořily víc než sto milionů let.
Nejstarší české horniny jsou staré nikoliv jednu miliardu let, jak jsme se ještě nedávno domnívali, ale moderní věrohodné datace udávají pro nejstarší blovickou formaci „jen“ 650 milionů let. I za tuto dobu se toho ale může hodně stát. Velké mocnosti proterozoických hornin nejsou způsobeny tím, že by se v nějaké neustále poklesávající pánvi nahromadily kilometry sedimentů, ale mnohonásobnými přesuny hornin v neustále se zužujícím prostoru.
České proterozoikum je tedy dlouhé a komplikované. Obsahuje jen mikroskopické zkameněliny a jeho horniny jsou našedle „maskovány“ rozptýlenou organickou hmotou, protože v dobách jejich sedimentace jednak byla nízká úroveň kyslíku v atmosféře, takže docházelo jen k pomalé oxidaci uhlíkatých sloučenin, jednak mořský bazén byl poměrně hluboký. Při detailním pohledu nalezneme v proterozoiku velice rozmanité horniny – např. vulkanity, které vznikaly v okolí ostrovního oblouku, jako dnes někde v Japonsku; odolné křemité buližníky, tmavé břidlice s vysokým obsahem stopových prvků a zejména písčité droby. Nenápadné proterozoikum si tak přece jen našlo své ctitele, ale doopravdy mu rozumí jen několik málo lidí.
Mladší část proterozoika prošla několika klimatickými zvraty, které považujeme za největší klimatickou změnu, jakou jsme schopni v dějinách Země vůbec zaznamenat. Na dobu skoro 230 milionů let došlo k náhlému ochlazení možná až na úroveň kolem –40 °C.
Země zamrzla a ještě tak před 635 miliony let vypadala jako obří sněhová koule. Život se tehdy rozvíjel zejména v okolí podmořských horkých pramenů vázaných na vulkanická centra, jako třeba na Kokšíně. Můžeme si je představit jako teplé oázy, které ale spolu téměř nekomunikovaly. Pravděpodobně právě zde se předpřipravovala tzv. kambrická exploze života – tedy náhlý vývoj stovek dosud nikdy neviděných životních forem. V každé tepelné oáze totiž vznikaly poněkud jiné, jenom na toto místo vázané organismy, a když se Země oteplila, tak se podél pevninských šelfů mohly dál šířit a vyvíjet. Ale pohled na evoluci života se stále proměňuje, takže to mohl být nástup predátorů, který donutil ostatní, měkké a ve fosilním záznamu většinou „neviditelné“ organismy vytvářet pevné schránky, jež se zachovaly do dnešní doby.
Proterozoikum úzce souvisí s nastupujícím kambriem, i když je odděluje nějaká velká globální klimatická krize – možná náhlé oteplení způsobené únikem metanu ze dna moří.
V Brdech se s proterozoikem setkáme hlavně na západním a jižním okraji území, ale jinak podkládá větší část Brd. Teprve u Bohutína a zejména dál na jih je proterozoikum omezeno zásadní hranicí středočeského švu, kterým prostupují žulové horniny středočeského plutonu. Proterozoikum má ještě jeden pro lidi zásadní význam – obsahuje stopové prvky, které umožňují vznik ložisek. Představme si, že o celé stamiliony let později kolem tehdy ještě horkého středočeského plutonu kolují horké vody, které po zlomech a trhlinách pronikají hluboko do proterozoika. Rozpouštějí přitom horninotvorné minerály, takže do roztoků přecházejí kovové prvky, jako je pro Příbramsko tak důležitý uran, stříbro, měď, zinek, olovo a zlato.
Tyto prvky jsou vynášeny směrem k povrchu, kde roztoky chladnou a mění se jejich chemismus. Na mineralizovaných zlomech tak vznikají rudné žíly. Za nejstarší mineralizaci považujeme křemenné žíly se zlatem či molybdenitem, pak následují polymetalické (doslova mnoho prvků obsahující) žíly například Březových Hor a nejmladší jsou karbonátové žíly se smolincem. Podmínky jejich vzniku můžeme studovat pomocí drobných dutinek vyplněných plyny a roztoky. Z tohoto studia vyplývá, že například zlaté žíly jílovského pásma, které dnes vycházejí na povrch, vznikaly v hloubkách nejméně 5 km! Ve středočeské oblasti byly erozí odneseny celé kilometry proterozoického souvrství. Zvětrávaly a uvolňovaly těžké minerály včetně odolného zlata do mladších sedimentů. To je zřejmě důvod existence desítek malých, často od pravěku využívaných zlatých ložisek rozesetých po celých Čechách.
Třeba hradiště Zavírka nad Obecnicí leží v tak nehostinné krajině, že důvodem jeho založení by mohly být polymetalické žíly březohorského revíru i zlatonosné sedimenty bohutínské Litavky, kde pásmo rýžovnických kopečků leží mezi Řimbabou a soutokem s příbramskou Litavkou. Tam jsme v dobách našich hornických studií chodili, byť s nevelkým výtěžkem, rýžovat zlato. V okolí buližníkových skalek se občas setkáváme s jámami, odkud byly vybírány železné rudy vzniklé zvětráváním tmavých břidlic bohatých na pyrit.
Význam českého proterozoika můžeme shrnout těmito body:
● Jedná se o jeden z významných dlouhých vrstevních sledů, který je navíc jen slabě metamorfován. Předpokládáme, že jednou jej budeme intenzivně zkoumat z hlediska vývoje života, a to možná nejenom na Zemi, ale také na Marsu či dalších planetách. Zatím jen na Marsu byly nalezeny kulovité útvary podobající se některým tvarům z českých buližníků. Ale ani na Marsu, ani v Čechách si však nejsme jisti, zda se jedná o zbytky například sinic či řas, anebo o anorganické kulovité útvary („zkamenělé bubliny“).
● Na kontakt proterozoika se středočeským plutonem jsou vázána mimořádně bohatá ložiska rud a uranu, které kolem sebe vytvářejí celé aureoly malých, ale v pravěku a středověku důležitých lokalit, jež jsou dnes zapomenuty či vyčerpány.
● Proterozoické sledy v sobě obsahují spility, jejichž zvětráváním vznikají bohatší a hlubší půdy typicky porostlé smíšeným lesem květnatých bučin. V kvalitě substrátu leží hlavní rozdíl mezi chudými kambrickými a bohatšími proterozoickými Brdy na jihu území.
● Bez proterozoické biologické evoluce by svět kambrických organismů vypadal jinak a možná by byl mnohem chudší. V poslední době se celé české proterozoikum pro svou velkou mocnost a zachovalost stává evropským terénem, kde se dají sledovat složité jevy růstu a rozbíjení a následovného spojování kontinentů. Můžeme se na něj dívat jako na „melanž“, tektonickou směs různých ostrovů a fragmentů pevniny.
Nejdůležitější proterozoickou lokalitou Brd je okrajový Kokšín s výskyty stromatolitů (viz dále) a zvláštní mineralizací neobvyklých minerálů, jako jsou selenidy či fosforečnany vzácných zemin. Různé typy jednoduchých fosilních biologických povlaků jsou rovněž uváděny z lokality Vranovka u Spáleného Poříčí, Dlouhé skály u Příkosic a Železného Újezda.
Z krajinářského hlediska jsou významné buližníkové a metabazitové skalky např. na Okrouhlíku, Drštce a Palcíři, kde se bohatší ráz vegetace nejvíc podobá Křivoklátsku.
Tento text je úryvkem z knihy
Václav Cílek, Pavel Mudra, Zdenka Sůvová a kol.
Střední Brdy – hory uprostřed Čech
Dokořán 2015
O knize na stránkách vydavatele
