Určitě by se vyplatilo, kdyby sklo dokázalo podle intenzity slunečního svitu upravovat i své další vlastnosti. Dalo by se tak ušetřit za topení a klimatizaci. Potíž je ovšem v tom, že stávající chytrá okna vyžadují externí napájení, takže mohou zvyšovat uživatelský komfort, ale sotva přinášet úspory energií. Xiong Wen Lou a Xiao Wei Sun z Nanyang Technological University v Singapuru proto nyní v Nature Communications přišli s konceptem okna v podobě průhledné baterie; ta by zajistila nejen potřeby samotného okna, ale mohla by napájet i další zařízení.
Prototyp dokáže měnit barvu z čistě bílé na modrou. Barevná změna odpovídá reakci pruské modři (mimochodem, s pruskou/berlínskou modří a jejich chemickým složením se lze snadno zamotat, dohledat se dají různé vzorečky – každopádně jde o hexakyanoželeznatou sůl) a její přeměně na pruskou běl. Ke změně barvy dojde v důsledku redukce železa. Jako zdroj elektronů, anoda, byl použit hliník, katodou je samotná modř.
Po propojení katody a anody prý změna barvy trvá asi 5 sekund. Zbělání odpovídá vybíjení článku. Rozdíl v propustnosti světla mezi oběma barevnými formami je asi 50 %. K znovunabití dojde samovolně po rozpojení elektrod, stačí k němu vzdušný kyslík, který železo zoxiduje zpět. Asi za hodinu okno zmodrá dost na to, aby po opětovném spojení elektrod mohla rozsvítit kontrolní diodu.
Zdroj: Phys.org
Poznámka: jeden z uváděných vzorečků pruské modři je Fe4[Fe(CN)6]3). Železo uvnitř komplexu má oxidační číslo 2, železo „vně“ 3. Reakcí se redukuje toto železo, nikoliv to v komplexu.
Jak si pozornější čtenáři mohou povšimnout, máme tedy cyklus železa, ale co hliník? Autoři konceptu přiznávají, že ten se v tuto chvíli spotřebovává, nicméně ho v článku má být dostatek na dlouhodobé použití.
Subjektivně: zatím to vypadá spíše jako hračka než prakticky využitelná technologie. Pruská modř je přítomna jako elektrolyt, to by se implantovalo do klasického skla? Spínač by byl propojen s čidlem osvětlení nebo s teploměrem?
