Geocentrismus má dnes poněkud neoprávněně příchuť nevědecké konstrukce založené na pověrách odvozených z doslovného chápání Bible. Není však takový pohled poněkud jednostranný?
Ke Koperníkovým a Galileovým odpůrcům nepatřili pouze papežové a Martin Luther (který napadl Koperníka jako první s hodně hloupým zdůvodněním, že Hospodin káže ve Starém zákonu, aby se zastavilo Slunce, nikoliv Země – v pohybu proto musí být Slunce). Skeptičtí k novým myšlenkám byli i mnozí tehdejší astronomové.
Na konci středověku dávaly totiž upravené geocentrické teorie lepší experimentální výsledky než modely naší soustavy se Sluncem uprostřed. Geocentrismus byl v té době tedy svým způsobem "vědečtější" a heliocentrismus by v jazyce Ocamovy břitvy byl neodůvodněnou konstrukcí.
Pojďme se však podívat na konec starověku a na to, zda geocentrismus skutečně znamenal nějaké výsadní postavení Země. Kupodivu ano, ale – jaksi naopak, v tom špatném. Nešlo vůbec o to, že by Země byla výjimečná v biblickém smyslu slova.
Pozdně antická koncepce zhruba říkala, že k Zemi, která leží uprostřed kosmu, padá právě těžká a hrubá hmota. Je to tedy nejhorší místo vesmíru, naopak za (nad? :-)) planetární sférou začíná svět dokonalý, éterický, duchovní a existující vlastně věčně (viz název "sféra stálic", někdy se tato oblast označovala také jako "noetický kosmos"). Duše by se měla snažit očistit od hmoty, na kterou hleděla antická filosofie od Platóna a Pythágora minimálně nedůvěřivě, a vystoupat k dokonalejší existenci ve hvězdách. Tyto představy zastávali i někteří méně ortodoxní křesťané, např. jeden z prvních křesťanských filosofů Origénés.
Mimochodem: To, že svět stálic je čímsi dokonalejším než pozemská realita, vedlo samozřejmě k dalším úvahám a spekulacím, např. ve směru k astrologii.
A naopak, svět pod stálicemi byl chápán jako "špatný". Špatné proto začaly být i planety. V gnosi jsou pak původní babylónská planetární božstva přímo ztotožněna se "strážci bran", kteří brání duši v jejím astrálním vzestupu. Řekové tyto vesměs člověku nepřátelské bytosti nazývali archonti. Gnostici znali řadu víceméně magických zaříkadel, kterými měl člověk archonty přesvědčit, aby ho nechali jít dál (ať už při astrálním výletě za života, nebo po smrti).
(Zdroj: E. R. Dodds: Pohané a křesťané ve věku úzkosti, Nakladatelství Petr Rezek, Praha, 1997, spisy novoplatonika Plotína, knihy o Plotínovi, o gnosi…)
Nakonec zbývá dodat i poučný Aristotelův myšlenkový experiment. Aristoteles nebyl tak naivní, aby si myslel, že Země je centrem světa nějak "ze své podstaty". Spíše na toto místo prostě spadla, protože se zde nachází něco, co by moderní fyzikové označili za potenciálovou jámu. Aristotelův myšlenkový experiment tedy vypadá následujícím způsobem: Co by se stalo, kdyby se Země ze středu vesmíru vychýlila? Posunul by se i tento střed? Aristoteles odpověděl záporně, Země by podle něj zase spadla "zpátky do jámy". Trochu to koresponduje s (především) pythagorejskou představou, podle kterého je povaha skutečnosti nejspíše geometrická – hmota pak jen jaksi vyplňuje předepsané tvary.
