Celosvětový oběh síry prostřednictvím dimethylsulfidu sehrál poměrně významnou roli v debatách o tom, jak správně chápat hypotézu Gaia.
Mořské řasy uvolňují po své smrti do atmosféry dimethylsulfid. Ten se v atmosféře oxiduje na oxidy či kyseliny síry, kolem nichž kondenzují mraky. Ty pak planetu ochlazují (zvyšuje se podíl odraženého světla – albedo). Síra se posléze dostává na pevninu, tam má vliv na pevninskou biosféru atd. Posléze se opět dostane do moře. Dokud řasy žijí, je většina prvku zadržována v jejich organismech. Řasy jsou závislé na teplu, svým růstem planetu ohřívají, naopak v důsledku jejich hynutí se ochlazuje… Celý cyklus je poměrně komplikovaný, s mnoha zpětnovazebními mechanismy (například teplota souvisí s množstvím oxidu uhličitého v atmosféře a to zase souvisí se schopností rostlin provádět fotosyntézu). Kde se ale globálně fungující koloběh síry vzal?
James Lovelock, původní autor hypotézy Gaia, dnes ustupuje ze svých pozic o globálním chování jakéhosi superorganismu. Uznává základní neodarwinistický argument, že "uvědomělé" a "altruistické" systémy nejsou stabilní, neboť se zhroutí pod náporem podvodníků. Namísto termínu Gaia hovoří dnes Lovelock raději o globální geofyziologii.
To však neznamená, že z lokálních a zcela "sobeckých" příčin nemohou vznikat systémy s celoplanetární homeostatickou působností. Koloběh síry je toho dokladem. Dnes převažuje interpretace, že koloběh síry totiž přináší řasám i bezprostřední evoluční prospěch. Mraky totiž neznamenají jen změněné albedo a změnu teploty planety, ale také možnost srážek. Někdy prší i přímo tam, kde se mraky vytvoří. V takovém případě spadne déšť na populaci řas, která tímto způsobem získá některé prvky rozptýlené v atmosféře – zejména jde o sloučeniny dusíku a fosforu.
Literatura v češtině:
Richard Dawkins: Sobecký gen
James Lovelock: Gaia, živoucí planeta
Anton Markoš: Tajemství hladiny
