EPR paradox či Schrodingerova kočka mají celou řadu možných interpretací – od minimalistické kodaňské až po hypotézu mnoha světů, které se štěpí vždy při kolapsu vlnové funkce. David Bohm se rozhodl přijmout jiný možný výklad EPR paradoxu – částice se spolu opravdu dokáží "domluvit", přičemž interakce se šíří rychleji než světlo.
Lze říci, že Bohm se roku 1952 pokusil reinterpretovat kvantovou fyziku opět v pojmech té klasické. Částice podle něj jsou vždy v jednom určitém stavu, jde pouze o náš problém to zjistit, nikoliv o "podstatu věci". Při EPR paradoxu a dalších jevech založených na kolapsu vlnové funkce se podle Bohma uplatňuje další síla, která manipuluje částicemi – nazval ji řídící vlnou.
Řídící vlna působí okamžitě. Její funkce by se dala přirovnat k fotonu; pokud částici zrychlujeme do blízkosti rychlosti světla, čas se z jejího pohledu zpomaluje (známé paradoxy dvojčat apod.). Z hlediska fotonu pak žádný čas neexistuje a foton dorazí z místa A do bodu B okamžitě. V případě řídcí vlny platí tento pohled nejenom "z hlediska částice", ale je takto pozorován i zvnějšku. Proto Bellův pokus vychází tak, jak vychází.
Co se týče výsledků experimentů, není mezi Bohmovou a kodaňskou interpretací rozpor (ostatně rozpor není v tomto ohledu ani v dalších interpretacích). Protože Bohmova koncepce předpokládá různé skryté proměnné, je možné ji zavrhnout z hlediska požadavků na ekonomičnost myšlení. Nicméně k jejím výhodám patří fakt, že umožňuje opět popsat svět v pojmech pohybu těles a nemá takové problémy s úvahami o determinismu, jaké se projevují v kvantové fyzice.
Bohm se však přes zdánlivou jednoduchost a "soulad se zdrarým rozumem" na druhé straně do svých metafor často zaplétal, což bylo srozumitelnosti na překážku – třeba když definoval třeba vesmír jako hologram.
(Zdroj: Timothy Ferris: Zpráva o stavu vesmíru, Aurora, Praha, 2000)
Na závěr ještě jeden rozhovor, který přináší uvedená publikace:
Wheeler Fenynmanovi: Vím, proč všechny elektrony mají stejný náboj a hmotnost.
Feynman: Proč?
Wheeler: Protože je to pořád stejný elektron.
Uvedený rozhovor souvisí s představou, podle které si světočáry částic určitého typu můžeme propojit do jediné křivky, pokud by částice mezi tím skákala zpět v čase. No a protože bychom měli jedinou světočáru, měli bychom i jedinou částici :-).
