Ne dlouhodobé skomírání trvající měsíce či roky, ale rychlé vymření během několika hodin potkalo podle nové teorie dinosaury a množství dalších druhů po dopadu asteroidu před 65 milióny lety. Obrovské množství uvolněné energie proměnilo zemskou atmosféru v obří troubu, ve které se všechny nechráněné rostlinné i živočišné druhy za krátkou dobu doslova usmažily.
V historii naší planety došlo minimálně pětkrát k drastické obměně flóry a fauny. Obrovské množství stávajících druhů v relativně krátkém časovém období zmizelo, zatímco jiným se otevřela cesta k budoucímu rozvoji. Panují podezření, že na několika z těchto katastrof měla svůj podíl kosmická tělesa a jejich impakty na Zemi. Dnes již prakticky nikdo nepochybuje o tom, že k jednomu takovému impaktu došlo před 65 milióny lety. Zhruba desetikilometrová planetka tehdy dopadla na pobřeží poloostrova Yucatán v Mexiku a vyhloubila zde kráter Chicxulub o průměru až 200 km. V geologických vrstvách byly nalezeny zvýšené koncentrace iridia – na Zemi velmi vzácného, v asteroidech naopak běžného -, popela, přetaveného a znovu ztvrdlého materiálu, jakožto i materiálu náhlým a prudkým tlakem šokovaného.
Vymření dinosaurů a dalších druhů je obecně spojováno s tímto impaktem, i když se nemuselo jednat zdaleka o příčinu jedinou. Dosud ovšem převládala hypotéza, podle které k tomuto vymírání nedošlo okamžitě po impaktu, ale až v průběhu následujících let v důsledku efektu tzv. "nukleární zimy". Prach a popel vyvržený při impaktu do atmosféry bránil přístupu až 90 % slunečního záření, což narušilo základní potravní řetězce. jiné návrhy berou v úvahu i kombinace dopadu asteroidu s dalšími jevy, například se zvýšenou vulkanickou činností.
Nyní ale přišel tým výzkumníků vedený Dougem Robertsonem z University of Colorado v Boulderu s jinou teorií. Podle ní byl konec dinosaurů velmi rychlý, jednalo se o záležitost pouhých minut až několika hodin. Nejen dinosauři, ale i všechny ostatní nechráněné druhy, byly doslova usmaženy poté, co se zemská atmosféra rozžhavila v důsledku obrovského množství tepla do ní uvolněného. Organismy, které byly naopak ukryty pod zemí či pod vodou, byly před žárem uchráněny a měly tak šanci impakt přežít. Mohlo se jednat například o krokodýly, želvy či ptáky nebo savce.
Robertsonův tým analyzoval vzorky hornin z vrstev pocházejících z doby před 65 miliony lety. Na různých místech Země nalezli drobné kuličky přetavených hornin, které zde byly uloženy nejpravděpodobněji při ohnivé bouři vzniklé po dopadu planetky. Na jejich základě odhadli celkové množství trosek vyvržených do atmosféry a následně určili energii, která se při impaktu vytvořila. Její ekvivalent činil 100 miliónů tun TNT. Hmota o obrovské teplotě byla vyvržena na suborbitální dráhu kolem Země a při návratu do atmosféry vytvořila tepelný puls, který na dobu několika hodin atmosféru rozžhavil. "Normálně modrá obloha se změnila na rudou, horkou", říká D. Robertson.
Teorie ovšem nevysvětluje vymírání organismů v mořích, které bylo rovněž intenzívní – zmizely např. vodní ještěři a řada hlavonožců. To mohla způsobit až následná nukleární zima, kterou nová teorie rozhodně nevylučuje.
Ve stejnou dobu zveřejnil výsledky svého výzkumu i italsko-americko-holandský tým, který pro přítomnost velmi chladného období po dopadu planetky nalezl pádné důkazy. Tým zkoumal fosilní záznamy z oblasti El Kef v Tunisku, která se tehdy nacházela na dně teplého moře Tethys, a dospěl hned ke dvěma překvapivým nálezům. Za prvé se zde objevily dva nové druhy, jednodušší živočichové, kteří předtím žili jen v chladných severních mořích. Za druhé nalezli zajímavé rozdíly ve tvaru ulit mikroskopických tvorů podobných hlemýžďům (Cibicidoides pseudoacutus). V chladných vodách jsou ulity těchto tvorů častěji levotočivé, zatímco teplých naopak pravotočivé. V geologických vrstvách z doby před dopadem planetky převládají pravotočivé ulity, skutečně odpovídající teplému moři. Po dopadu se ovšem objevuje vyšší koncentrace ulit levotočivých. Oba nálezy jsou považovány za první důkazy o nástupu výrazně chladnějších teplot v období po impaktu kosmického tělesa.
Po 65 miliónech let je asi nemožné jednoznačně rozhodnout, jak rychle opustili dinosauři scénu. Není jasné, zda zmizeli opravdu najednou a jaký podíl sehrála srážka s kosmických tělesem. Závěry Robertsonova týmu jsou dalším příspěvkem do související diskuse. Zbývají např. otázky, jak by v takovém případě přežili ptáci (a nikoliv létající ještěři, "ptakoještěři") nebo proč vymizeli malí dinosauři…
