Náhoda se často dává do protikladu s elegantními přírodními zákony, za kterými mnoho kosmologů spatřuje Boha. Náhoda – vyplývající z neurčitosti – však není v kontradikci se základními zákony, ale s determinismem, vyplývajícím z pojetí symetrické kauzality a vratného času. Avšak determinismus v logice mnoha kosmologů paradoxně také nenechává žádný prostor pro Boží vůli; já dodávám, že aktivní by Bůh mohl být jen při nastavování počátečních podmínek. A naopak, kdybychom chtěli vidět aktivistického Boha, mohly by se jeho ingerence a intervence projevovat formou náhody, tedy pravého opaku původního předpokladu. Vůbec se zde nemíním zabývat pseudoproblémem svobodné vůle člověka a limity Boží vůle.
Racionálně uchopeno, dialektickým protikladem náhody je příčinnost v pojetí asymetrické kauzality a nevratného času. Místo Boží vůle svou roli hraje kolosální kvantita všech prvků a vazeb ve vesmíru, tedy komplexita , jež zákonitě vyúsťuje v novou kvalitu, tedy emergenci. Za jediný neoddiskutovatelný, jednoduchý a elegantní zákon považuji, že hmota se implicitně organizuje, a přesto vzhledem k absolutní rychlosti expanze času entropie narůstá. Chtěl-li bych v tom vidět nějaký řídicí systém, musel bych se opět uchýlit k analogii s počítačem, ať už by to byl univerzální Turingův stroj, jiný automat, či simulátor.
Kromě toho, že žádný počítač nemůže mít dost prvků ani vazeb, aby nasimuloval realitu ve vší komplexitě a úplnosti, je zde ještě další zásadní důvod, že takový hardware – ať už si pod ním představujeme cokoliv (třeba Boha) – nemůže existovat. Tím důvodem je, že Vesmír je oním systémem, kde celkově entropie roste, protože už nemá, kam by dále rozptyloval energii a informace; časoprostor už nemá, vůči čemu by byl izolován nebo naopak otevřen, navíc čas mu dává atribut nekonečna, a tak nemá vnější okolí a neexistuje směr disipace. Pouze otevřený disipativní systém má tendenci se organizovat, což probíhá na účet entropie, vytlačované vně systému za účelem stále efektivnější disipace. Časoprostor však všechnu entropii musí „strávit“ sám, pokud ovšem nebereme v úvahu černé díry , jako základní fraktál v rozložení hmoty ve vesmíru.
Naproti tomu jakýkoliv počítač (nebo univerzální Turingův stroj) organizuje zpracováním data na informace a ve svém okolí šíří entropii ve formě tepla. Dá se říci, že počítač je kanál, který organizuje vnitřní pořádek na účet vnějšího nepořádku. Žádný stroj ani nadpřirozená bytost ve vesmíru by z principu nemohla vesmír organizovat, aniž by jej zahlcovala entropií. Celkové saldo generovaného řádu a chaosu by nutně bylo záporné. Tento řídicí systém by se sice mohl uvnitř organizovat, ale vždy jen k ještě efektivnější emisi nepořádku. Takto si jistě úlohu vyšší moci nepředstavujeme. Že by byl vesmír odpadem, na jehož účet Bůh autokatalyticky zvyšuje svou organizovanost, to zní nejen cynicky, ale má i velmi daleko k antropickému principu. A ten paradoxně nejčastěji vyznávají kosmologové věřící ve Vyšší Moc, jejímž úmyslem mělo být vytvoření „domova“ pro člověka.
Bůh by tedy mohl principiálně existovat pouze jako upír, který by z Vesmíru vysával pořádek ve prospěch své stále dokonalejší organizace a kolem sebe by rozptyloval entropii, chaos a nepořádek. Vesmír by tak byl Boží skládkou, nikoliv záměrným cílovým produktem Boží vůle.
Stoupenci víry často argumentují, že víra a Bůh, a naproti tomu věda a vesmír, jsou dva oddělené světy. Nemůžeme prý aplikovat zákony na Boha, který tudíž nepodléhá ani druhému termodynamickému zákonu. Připusťme, že tyto světy jsou oddělené. Pak by to bylo cosi na způsob paralelních vesmírů, zcela oddělených, které pokud existují, tak vzhledem absolutnímu deficitu vzájemné interakce, neexistují jeden pro druhý. Náš vesmír je tedy uzavřeným systémem, ve kterém roste entropie. Jestliže Bůh si povolil jednostranné intervence směrem k nám, jak je možné, že jeho ingerence zvyšují nepořádek? Bůh by musel šířit kolem sebe, a tedy do našeho světa, chaos. I kdyby Bůh stál mimo jakékoliv – tedy i termodynamické – zákony, tyto platí pro vesmír. Chápeme-li vesmír jako celek, zvyšuje se v něm entropie, a kdyby to měl na svědomí Bůh, byl by emitentem stále rostoucího chaosu.
Věřící často argumentují, že neexistenci Boha nelze dokázat. Tuto argumentaci ještě posilují tím, že nevěřící je vlastně věřící v neexistenci Boha. Jenže jak ve svém eseji „Zákon zázraků“ uvádí František Koukolík, tíha důkazu, že nějaký jev existuje, leží totiž na tom, kdo tvrdí, že existuje. Já dodávám, že hypotézy a teorie by se měly potvrzovat souladem s realitou, není možné se zabývat vyvracením všech neprokázaných a neprokazatelných nesmyslů. Neexistenci něčeho lze vyvrátit jen důkazem existence. Ateismus tedy principiálně vyvrátit lze, zatímco víra principiálně stojí na tom, že ji vyvrátit nelze (a věřící si ji jako takovou vzít nedají). Jakákoliv víra je relevantní až tehdy, když stojí na postulátech, které lze principiálně vyvrátit, a validitu získává, jestliže zkušenosti s realitou pozitivně a bezprostředně potvrzují její očekávání.
Kdyby Bůh existoval, pravděpodobně by – v souladu s názorem Einsteina – nehrál v kostky. Protože není Boha, který by hrál v kostky, v lokálním měřítku tak činíme sami. Vesmír je pro nás velkým kasinem a my sami jsme gambleři svých životů.
Tento článek je kapitolou z připravovaného druhého vydání knihy VESMÍR V OVÁLU – jaký s neurčitostí není, podtitul Sázka s kosmology, autor: Dušan Streit. První vydání knihy bylo prezentováno na Scienceworldu 3. ledna.
viz http://www.scienceworld.cz/sw.nsf/ID/3BB0ACBE60A511A8C1256F700045321F?OpenDocument&cast=1
