Když se mi, dávno již tomu, dostaly prvně do rukou italské liry, všiml jsem si, že na jedné z nich byl Alessandro Volta, co budoval Voltův sloup z kotoučů dvou různých kovů proložených papírem navlhčeným slanou vodou (a též aplikoval elektřinu na žabí stehýnka). Od toho dne jsem vytrvale hlásal, že nebude Věde v Čechách dobře, dokud se Jaroslav Heyrovský neobjeví na bankovkách. Později jsem zjistil, že Rakušáci měli na bankovce Schrödingera, Němci Gausse, Francouzi manželé Curie. Pravda, teď do té idyly zasáhlo Euro. Ale aspoň do svých přednášek jsem zabudoval bankovky s portréty slavných učenců, stejně jako tam mám i takto tematicky zaměřené poštovní známky (včetně veskrze abstraktní francouzke známky připomínající výročí relace de Broglie, či anglickou s C60).
V únoru tomu bylo osmdesát let, co Jaroslav Heyrovsky natočil první polarogram. I vyhrabal jsem svůj článek, který jsem před časem napsal do bulletinu univerzity v japonském Kjotu. Článek byl ovšem určen japonskému čtenáři, a proto se jmenoval:
Pravděpodobně první japonský profesionál v Čechách
Česká republika má jen dva Nobelisty – Jaroslava Heyrovskeho (1890-1967) v chemii za rok 1959, a Jaroslava Seiferta (1901-1986) za literaturu v roce 1984, jmenovitě za "jeho poesii naplněnou svěžesti, citovosti, a bohatou vynalézavosti, která poskytuje osvobozující obraz nezkrotného ducha a mnohostrannosti člověka". Český národní poměr jedné Nobelovy ceny na 5×10^6 občanů je poněkud pod světovým průměrem, který je o něco více než 10×10^6 na jednu Nobelovu cenu. Existuje též několik dalších Nobelistu, u kterých lze hovořit o nějaké československé vazbě, např. V. Prelog (chemie 1975; studoval a pracoval v Praže v letech 1924-1935), D. C. Gajdusek (fyziologie a lékařství, 1976; slovenský otec), T. R. Čech (chemie 1989; čeští prarodiče), atd. Češi též věří, že přišli o další dvě Nobelovy ceny za literaturu v důsledku předčasné smrti J. Haška a K. Čapka.
Jaroslav Heyrovsky učinil svůj klíčový objev ve stejném roce, kdy byl ustanoven profesorem fyzikální chemie na Karlově univerzitě v Praže. Hned na den volná 1. ledna 1922 se pokusil [1] změřit, jak se mění elektrický proud v solném roztoku v závislosti na napětí vloženém na kapající rtuťovou elektrodu. Leč galvanometr, který měl k dispozici nebyl dostatečně citlivý. Když však dne 10. února 1922 se mu konečně podařilo vypůjčit si nejlepší přístroj, který byl na universitě k maní (pracující se světelným paprskem a zrcátkem), mohl pozorovat krásné esovitě tvarované závislosti. Okamžitě pochopil význam toho pozorování – z křivek bude možné odečítat složení roztoku, a dokonce jejich koncentraci. Technika nadto umožňovala zaznamenávat a vysvětlovat různé probíhající chemické změny. Heyrovsky publikoval [2] své pozorování v říjnu 1922, a následujícího roku ho presentoval britské Faraday Society. Nová technika byla záhy aplikována na rozmanité soustavy ať už Heyrovskym samým, nebo jeho studenty a mladšími kolegy.
V roce 1923 navštívil Heyrovskeho laboratoř první cizinec, aby se zde poučil o tom novém nástroji chemického výzkumu. Masuzo Shikata (1895-1964) absolvoval na Katedře zemědělské chemie Imperiální university v Tokiu v roce 1920. Příštího roku byl Ministerstvem školství vyslán na zkušenou do světa. Nejprve studoval povrchovou chemii u I. Traube na Technické universitě v Berlině. A pak v roce 1923 se přesunul do Prahy k Heyrovskemu, aby zde aplikoval [3] jeho novou techniku na nitrobenzen. V roce 1924 navštěvuje Shikata Prahu po druhé. V té době byla měření ještě dosti zdlouhavá a tak se rozhodli sestavit zařízení k jejich automatizaci. Zvyšující se elektrické napětí produkovali pomoci otáčejícího se drátěného válce poháněného hodinovým strojem. Polarografické křivky byly zaznamenávány na fotografický papír pomoci světelného paprsků odraženého zrcadlem. Tak se stalo možným měření provádět během několika minut, prakticky bez dotyku lidské ruky. Tento nový automaticky přístroj byl pojmenován [4] polarograf a samo
V roce 1924 byl Shikata ustanoven na Imperiální universitě v starobylém Kjotu za profesora chemie dřeva. Zde pokračoval v polarografickém studiu organických látek, zvláště vztahů mezi strukturou a polarografickým chováním [5], ale aplikoval je i na potravinové produkty, a vybudoval uznávanou vědeckou školu. V roce 1942 vlast vysílá Shikatu do Japončí okupované severovýchodní Činy jakožto místoředitele tamního výzkumného ústavu. V důsledku poválečného chaosu Shikata v Čině nakonec působil až do roku 1953. Poté, od roku 1954, pokračuje ve své profesorské dráze, tentokrát na Nagojske universitě (nyní již národní, nikoliv imperiální). V roce 1954 též obdržel [6] prestižní cenu Japonské akademie za svůj přínos polarografii. K mému překvapení, není jeho jméno uvedeno v známé Japonské encyklopedii nakladatelství Kodansha, ač je uvedeno např. v publikaci Modern Scientists and Engineers nakladatelství McGraw-Hill či ve Velké sovětské encyklopedii. Po starém japonském zvyku jeho žena Chiyoko zvěčnila v roce 1964 jeho památku sepsáním krátké poémy waka [6].
Heyrovsky a jeho škola všestranně rozvinuli polarografickou metodu a objasnili její nejrůznější aspekty. Polarografie bezesporné představuje nejucelenější český příspěvek do světového poznání. Heyrovsky sám byl na Nobelovu cenu nominován několikrát. Je málo zamou skutečnosti, že Nobelova nadace před udělením vyslala na Slovensko inkognito svého emisara, aby nenápadně zjistil, zda slovenská vědecká obec se s touto nominaci ztotožňuje. Zmocněnec potvrdil, že Heyrovsky je ve slovenské chemické komunitě velmi respektován. K udělení Nobelovy ceny posléze došlo v roce 1959.
Heyrovskeho objev je i zdařilou ilustraci Pasteurova výroku, že náhoda přeje pouze připravené myslí. Heyrovsky se soustřeďoval na podstatně a pomíjel detaily. Zdůrazňoval význam rychlého publikování. Podmínkou pro získání titulu RNDr. v rámci jeho katedry bylo předložení potvrzení, že práce bylo přijata k časopiseckému otištění. Argument, že něco je zajímavé, odmítal bez dalšího akceptovat jako dostatečný důvod k zahájení výzkumu, a to úsečnou douškou [1]: Zajímavé jsou pouze nožky baletek. Vždy trval na tom, že musí být zřetelně vyznačena možnost hlubších konsekvencí. Tato jeho fráze též ilustruje kulturně-lingvistické rozdíly v různých vědeckých obcích. Její použití by se považovalo za nevhodné v německých či japonských poměrech, v Americe by to možná mohlo být až harašení, zatímco ve Francii či Česku to je zcela legitimní vyjadřovací obrat.
[1] J. Koryta: Jaroslav Heyrovsky, Melantrich, Praha 1990.
[2] J. Heyrovsky, Chem. Listy 16, 256 (1922).
[3] M. Shikata, Trans. Faraday Soč. 21, 42 (1925).
[4] J. Heyrovsky and M. Shikata, Řeč. Trav. Chim. Pays-Bas 44, 496 (1925).
[5] M. Shikata and I. Tachi, Collect. Czech. Chem. Commun. 10, 368 (1938).
[6] I. Tachi, Řev. Polarography 12, 137 (1964).
——
Pozn.: Článek je zkráceným a upraveným překladem textu, který vyšel v březnu 1998 v c. 21 News Letter, Kyoto University. Z pochopitelných důvodů jsem v článku nezmínil epizody z Heyrovskeho života, které nedělají českému plemenu cest. Již v květnu 1945 totiž zakázal děkan PrF UK Viktor Trkal Heyrovskemu přístup na univerzitu – pro domnělou spolupráci s Němci [1] (o této dosti rozvleklé kauze existuje i zajímavý článek od V. Podaného, citací na který ale nemám po ruce).
Důvodem byl fakt, že Heyrovsky pokračoval ve svých výzkumech i po uzavření českých vysokých škol, a to pod ochranou prof. Jana Böhma z německé university v Praže (označení ‚aus der deutschen Karlsuniversitaet‘ bylo i použito v Heyrovskeho práci, která za války vyšla v německém Z. phys. Chem.). Heyrovsky byl též v letech 1939-42 členem Spolku pro spolupráci s Němci (kam vstoupil jednak kvůli protiváze k svému členství v Americkém ústavu, British Society, či Společnosti pro kulturní styky s SSSR, jednak proto, že spolek se měl snažit o pomoc uvězněným českým studentům). Böhm sám pocházel že smíšeného manželství a byl to antifašista, který z Německá odešel do Prahy v roce 1935.
Pokud probíhalo šetření o vině, Heyrovsky po řadu měsíců nepřednášel, a úředně byl očištěn až na jaře 1946. Ještě déle se kauza táhla v České akademii věd a umění (CAVU). Ta vyvrcholilo tím, že znechucený Heyrovsky se v létě 1946 svého členství v CAVU vzdal. To ale také byl jakýsi bod obratu, neb řada členů tehdejší CAVU byla tímto vývojem šokována a snažila se o zprostředkování. Výsledkem toho nakonec bylo, že Heyrovsky na samém konci roku 1946 vyjádřil přesvědčení, že očistná komise nebyla osobně zaujatá a proto svou rezignaci na členství v CAVU bere zpět.
Na epizodě, která je zajímavým dokladem emocionálnosti poměru v zjitřené atmosféře těsně po válce, brala účast celá řada předních českých učenců té doby, někteří na straně Heyrovskeho (důležitou úlohu v jeho rehabilitaci sehrál kupř. pozdější akademik Rudolf Brdíčka), jiní proti němu
(aféru ale možná vygenerovala zášť člověka, který do historie vstoupil jen tím, že patrně vykradl [1] fakultní zásobu drahých kovů).
Heyrovsky se pak koncentroval na budování Ústředního ústavu polarografického, a po té Polarografického ústavu ČSAV; byl též akademikem od založení ČSAV. Ale ani po té nepřestala být polarografie ovlivňována světskou moci – ústav měl ovšem i svůj tým tajných spolupracovníků, z nichž dva vstoupí do historie svými docela polarograficky znějícími krycími jmény: Elektrod a Polaroid. Holt věda má už řadu desetiletí strategický význam.
A tak se třeba přece jen dočkáme i v Čechách toho, že Jaroslav Heyrovsky se ve své vlasti dostane nakonec i na bankovky. A pro českou Vědu tak konečně začne ten ráj na zemí.
Poznámka Pavel Houser: Dopis bez diakritiky byl na návrh jednoho z čtenářů automaticky překonvertován pomocí služby "oháčkování" na http://nlp.fi.muni.cz/cz_accent/. Vyjma upravy vlastního jména v titulku byl text ponechán beze změny.
Preferujete:
– občas texty bez diakritiky
– texty automaticky a nedokonale upravené
– je to jedno
