Než vůbec materiál začali hledat, museli nejprve vyřešit složitou sadu rovnic – zda totiž látka splňující obě podmínky může vůbec existovat. Nakonec přišli s dvouvrstvým materiálem, vnitřní vrstvou je vzduchová dutina, vnější je z křemíku, v jehož drobných otvorech je prakticky nevodivý polysiloxan. Jedna vrstva ohýbá tok tepla i proudu směrem dovnitř, druhá směrem ven (vnější dovnitř a vnitřní ven – naopak by to zřejmě fungovat nemohlo).
Využití by prý nová technika mohla najít třeba při výrobě účinnějších solárních článků, které by měly vysokou elektrickou a nízkou tepelnou vodivost. Obecně by tento typ materiálů mohl současně odstínit proud i teplo v elektronice, kde příslušné „pozadí“ může narušovat fungování zařízení nebo snižovat jejich životnost. Systém lze navíc prý modifikovat, takže jednu z „veličin“ dokáže naopak koncentrovat – třeba shromažďovat teplo vznikající při činnosti elektronických i mechanických systémů (účinnější chlazení nebo i další využití energie).
Všechny hrátky s neviditelností mají potenciálně i vojenské aplikace.
Autoři výzkumu hodlají vyvíjet další materiály, které by podobně kombinovaly více různých typů neviditelnosti (např. elektrické a magnetické pole při nízkých frekvencích).
Zdroj: Phys.org
