Předcházející části:
Simulační argument: Je vesmír podvrh?
Vesmír jako simulace: experimenty a falešní bohové
Ač jsou možná tyto úvahy zábavné, se soudržností celé argumentace je problém. Jak jsme si ukázali, není žádný důvod, proč by simulátoři vytvářeli virtuální vesmír, jenž by do všech detailů věrně odpovídal zákonům, jež platí ve skutečném vesmíru. Máme vlastně dobré důvody vůbec se podrobnostmi nezabývat, protože například na jaderných reakcích či černých děrách závisí přímo jen velmi málo událostí, s nimiž se člověk každodenně setkává. Mé sny mají koneckonců přece jen zčásti smysl, aniž by se můj mozek obtěžoval uvádět v nich fyzikální zákony na pravou míru. Argument ve prospěch existence multiverza ale vychází z fyzikálních zákonů, jež vnímáme, ze zákonů, které jsme objevili vědeckým zkoumáním tohoto světa. Pokud by vesmír, který vnímáme, byl falešný, byly by falešné i jeho zákony a my bychom pro extrapolaci falešné fyziky na celou realitu neměli vůbec žádné zdůvodnění. Zvlášť nemůžeme předpokládat, že by se simulátoři obtěžovali spolu s tímto vesmírem vytvořit nespočetné další nepozorované i nepozorovatelné vesmíry, jen aby zajistili, že falešná fyzika v našem vesmíru bude konzistentní. A jelikož bychom neměli ani tušení, jaké by mohly být fyzikální zákony ve skutečném vesmíru – a neměli bychom ani žádný důvod očekávat, že by se podobaly „našim“ zákonům – nemůžeme předpokládat, že by skutečné zákony multiverzum připouštěly.
Máme tedy před sebou tři možnosti. Zaprvé brát existenci skutečného multiverza za danou. Šlo by o multiverzum, které bude dost pestré a složité, aby v něm vznikly vesmíry, jež obsahují myslící bytosti stejně jako ten náš. V tom případě se ze skutečného multiverza téměř jistě zrodí mnohem rozsáhlejší falešné multiverzum a my velmi pravděpodobně žijeme v jedné z jeho falešných složek. Druhou možností je brát za danou skutečnost, že žijeme v simulovaném vesmíru, a přijmout myšlenku, že falešnou fyziku, již objevujeme, nelze aplikovat na problémy základní reality a že ji zcela určitě nelze použít jako argument ve prospěch existence multiverza, ať již skutečného či simulovaného. Třetí možnost spočívá v tom, že existuje pouze jeden skutečný vesmír nebo omezená forma multiverza a že simulaci vědomí brání nějaký dosud neznámý faktor.
Takže která možnost to má být? K tématu falešných vesmírů jsem se poprvé připletl poněkud rozmarně. Před pár lety mě pozvali, abych s Peterem Atkinsem, chemikem z Oxfordské univerzity a halasným ateistou, debatoval o existenci Boha. Takovéto debaty jsou tak běžné, že se při nich nevyhnutelně probírá stále totéž znovu a znovu. Cestou do přednáškového sálu jsem se v taxíku snažil přijít na něco nového, co by obecenstvo také pobavilo. Hádal jsem, že Atkins se bude odvolávat na multiverzum coby vysvětlení toho, proč se zdá, že vesmír byl navržen tak, aby mohl být obýván. Za těch deset minut, které taxíku mělo trvat, než dorazí na místo, jsem chtěl nalézt nějaký protiargument. Potom mi náhle došlo, že pokud se člověk slepě odvolává na multiverzum, otevírá tak Pandořinu skříňku, protože dovoluje falešným vesmírům úplně převálcovat ty skutečné. A jelikož falešné vesmíry obsahují falešnou fyziku, přímočarý argument vedoucí od fyzikálních zákonů přes multiverzum a antropický výběr až k odstranění Boha sám sebe v logické smyčce popře. Zastánci multiverza se chytí do své vlastní pasti! Atkins této nové výzvě čelil sebejistě, ale já jsem ještě neskončil. Tento argument jsem zopakoval v článku pro deník New York Times a poukázal jsem na to, že nebezpečí falešných vesmírů dovádí celou teorii multiverza ad absurdum. Reakce zastánců multiverza byla velice překvapivá. Místo aby se nebezpečí falešných vesmírů zhrozili, horlivě tuto možnost přivítali jakožto součást rozšířeného konceptu multiverza. Martin Rees tento nový postoj vyjádřil velmi stručně:
Všechny tyto představy multiverza vedou k pozoruhodné syntéze kosmologie a fyziky… Plyne z nich však také jeden mimořádný důsledek, a sice že nemusíme být onou nejzákladnější realitou, ale že naopak můžeme být simulací. Možnost, že jsme výtvory nějaké vyšší bytosti či superbytosti, rozmazává hranice mezi fyzikou a idealistickou filozofií, mezi přirozeným a nadpřirozeným a mezi vztahem mysli a multiverza a eventualitou, že jsme spíš v matrixu než v samotné fyzice.
Co se týče halabala se množících vesmírů, zůstávám skeptický a ostražitý. Jakmile jednou uznáme možnost falešných vesmírů, existují silné argumenty vedoucí k závěru, že náš vesmír je falešný prostě na základě toho, že multiverzum pravděpodobně obsahuje neskonale více falešných než skutečných vesmírů. Ačkoli může být pravda, že náš vesmír je falešný, zdá se mi, že pokud bychom došli k tomuto závěru, znamenalo by to konec vědeckého bádání. V tomto ohledu je to podobné argumentu, že vesmír byl stvořen před pěti minutami a veškeré záznamy a paměť mu byly vtištěny – že současnost je skutečná, ale minulost falešná. Toto tvrzení bychom nemohli vyvrátit, ale pokud jej přijmeme, nikam se nedostaneme. Přesvědčení, že vesmír je simulovaný, se podobá solipsismu, názoru, že existuje pouze člověk sám. Solipsismus je také nemožné vyvrátit, protože abyste získali přímý důkaz, že existuje jiné vědomí, museli byste se sami tím vědomím stát – a potom by tato osoba byla vámi. S přesvědčenými solipsisty je obtížné se přít, jelikož oni prostě mají za to, že vy jste součástí velké konspirace, která napodobuje existenci dalších myslí, i když vlastně existuje pouze jedna. Solipsisté jsou možná se svým názorem spokojeni, ale nemá pro ně smysl snažit se přesvědčit kohokoli dalšího. Podobně ani s přesvědčením, že vesmír je spiknutí naaranžované tak, aby vypadalo jako skutečnost, se nikam nedostanete. Nemá žádný smysl dokazovat tento názor na základě vědy nebo logiky, protože není důvod, že by se měl simulovaný svět řídit vědeckými či logickými principy – o nic víc, než že by fyzikální zákony nebo pravidla logiky měly dodržovat kreslené postavičky v komiksu. Jakmile přijmete myšlenku, že vy sami jste počítačovou simulací, neexistuje vlastně žádný dobrý důvod se domnívat, že tatáž simulace vytváří další mysli. Jak by se totiž váš simulovaný svět lišil, kdybyste byli jedinou myslící bytostí vy a všechny ostatní bytosti ve vašem falešném světě by byly pouze součástí simulace? Takže přesvědčení, že vesmír je simulací, je víceméně totožné se solipsismem.
Tento text je úryvkem z knihy:
Paul Davies: Kosmický jackpot
Argo a Dokořán, 2009
Podrobnosti o knize na stránkách vydavatele
