pravidelné páteční „přetištění“ staršího článku
Pozemské gejzíry jsou „poháněny“ buď vodní párou, nebo podobně jako pěnící pivo rozpuštěným oxidem uhličitým. Na Marsu se uplatňovala v minulosti druhá možnost, a to podle všeho s mnohem větším efektem než na Zemi.
Takové gejzíry například v Yellowstonu stříkají do výšky tak 45 metrů. Marťanské je hravě překonaly, jejich rychlost mohla být až 400 km/h a výše výtrysku řádově kilometry; stejně tak okolí v řádu kilometrů poprášily padajícím vodním deštěm – respektive spíše roztokem oxidu uhličitého, který při teplotě kolem –70 C dopadal zmrzlý v podobě ledových krup.
K obřím erupcím podle všeho docházelo na místech, odkud se z pod povrchu vyvalily i největší marťanské řeky, jejichž průtok mohl až stokrát překonávat Amazonku – tam, kde přesycený roztok oxidu uhličitého dokázal proniknout na povrch. A to z velké hloubky, možná až 4 kilometry pod povrchem. V takovéhle hloubce byl pořádný tlak, což zase způsobilo vysokou rozpustnost CO2 a obrovský tlakový rozdíl oproti povrchu Rudé planety.
To vše ukazuje, že tyto procesy neprobíhaly na rozdíl od Yellowstonu na Marsu nějak pravidelně/uspořádaně, ale měly značně kataklyzmatický charakter. Výška, které gejzír mohl dosáhnout, byla oproti Zemi samozřejmě ovlivněna také nižší gravitací a podstatně menším odporem řídké marťanské atmosféry.
Takové jsou alespoň závěry, které učinil Alistair Bargery a jeho tým z univerzity v britském Lancasteru na základě sedimentů v okolí dávných marťanských „pramenů“.
Zdroj: New Scientist
