…Náš rozhovor se neustále točil kolem vzdálených oblastí vesmíru a toho, jak by se mohly lišit od našeho místního kosmického sousedství. Jelikož každý ostrovní vesmír je z pohledu svých obyvatel nekonečný, můžeme jej rozdělit do nekonečného počtu oblastí stejné velikosti, jakou má naše pozorovatelná oblast. Zkráceně jsme je nazvali „O-regiony“.
Představte si nekonečný prostor naplněný gigantickými koulemi o průměru 80 miliard světelných let. Každá z koulí je O-regionem, který se rozpíná společně s expandujícím kosmem; v ranějších dobách proto O-regiony byly menší. Všechny při velkém třesku vypadaly stejně – říkám-li při velkém třesku, myslím tím na konci inflace –, v detailech se však lišily. Malé hustotní poruchy, způsobené náhodnými kvantovými procesy při inflaci, se region od regionu lišily. Když byly posléze poruchy zesíleny, makroskopické vlastnosti O-regionů se začaly různit. Než se dotvořily galaxie, detaily v jejich rozložení v různých O-regionech se odlišovaly už podstatně, třebaže ze statistického hlediska byly tyto regiony stále velmi podobné. Později se nahodile měnil i vývoj života a jeho inteligentní formy, čímž se rozdíly ještě umocnily. Proto očekáváme, že historie jednotlivých O-regionů budou různé.
Dopěli jsme ke klíčovému poznatku, že počet konfigurací hmoty v každém O-regionu – nebo v podstatě v jakémkoli konečném systému – je konečný. Člověka by mohlo napadnout, že v systému by mohly nastat libovolně malé změny, které by tak daly vzniknout nekonečnému počtu možností. Tak tomu ale není.
Jestliže se svým křeslem pohnu o jeden centimetr, měním stav našeho O-regionu. Mohl bych se pohnout o 0,9, 0,99, 0,999 centimetru atd. – o nekonečnou posloupnost možných posunutí, která se stále víc blíží limitě jednoho centimetru. Problémem je, že příliš nepatrná posunutí není možné v principu rozlišit, a to kvůli kvantověmechanické neurčitosti.
…
Udělejme si teď malou inventuru toho, co už víme. Z teorie inflace vyplývá, že ostrovní vesmíry jsou vždy nekonečné, takže každý z nich obsahuje nekonečně moc O-regionů. A z kvantové mechaniky zase vyplývá, že existuje pouze konečný počet historií, které se v O-regionu mohou odvíjet. Když tato dvě tvrzení spojíme, zákonitě dojdeme k závěru, že každičká historie by se nekonečněkrát měla opakovat. Podle kvantové mechaniky má to, co zákony zachování přísně nezakazují, nenulovou pravděpodobnost, že se to taky stane.
A jakákoli historie, jež má nenulovou pravděpodobnost, se stane – nebo spíše se už stala – v nekonečném počtu O-regionů!
Mezi těmito nekonečně se opakujícími scénáři jsou velice bizarní historie. Například planeta podobná naší Zemi může znenadání zkolabovat do černé díry. Nebo může rázem vyzářit obří spršku záření a přeskočit na jinou oběžnou dráhu, mnohem bližší své hvězdě. Takovéto události jsou extrémně nepravděpodobné, ovšem to znamená jen to, že člověk bude muset navštívit řadu O-regionů, aby je zpozoroval. Pozoruhodným důsledkem nové představy světa je, že by měl existovat nekonečný počet oblastí s historiemi naprosto stejnými jako naše. Ano, milý čtenáři, bezpočet vašich dvojníků teď v rukou třímá kopii této knihy. Žijí na planetách stejných jako Země, planetách se stejnými pohořími, městy, stromy i motýly. Tyto Země se otáčejí kolem perfektních kopií Slunce a každé z těchto Sluncí patří do velké spirální galaxie – dokonalé repliky naší Mléčné dráhy.
Jak jsou tyto Země, obydlené našimi dvojníky, daleko? Víme, že hmota obsažená v našem O-regionu se může nacházet asi v 10 na 10 na 90 různých stavů. Krabice obsahující řekněme googolplex (10 na 10 na 100) O-regionů by měla vyčerpat tyto všechny možnosti s velkou rezervou. Takováto krabice by měla v průměru mít asi googolplex světelných let. O-regiony včetně našeho by se na větších vzdálenostech měly opakovat.
Měly by existovat i takové oblasti, ve kterých se historie poněkud liší od těch našich, a to se všemi možnými rozdíly. Když stál Julius Caesar se svými legiemi na břehu řeky Rubicon, věděl, že se chystá učinit důležité rozhodnutí. Překročení řeky by se rovnalo velezradě a nebylo by cesty zpátky. Se slovy „Kostky byly vrženy!“ vojákům nařídil, aby postoupili. A kostky byly skutečně vrženy: na některých Zemích Caesar pokračoval a stal se diktátorem Říma, kdežto na jiných byl poražen, souzen a popraven jako nepřítel státu. Jistě, na většině Zemí žádná osoba jménem Caesar nežila a většina míst ve vesmíru není vůbec jako naše Země – a to proto, že existuje mnohem více způsobů, jak se od sebe věci mohou lišit, než jak mohou být stejné.
Možná takový surrealistický obraz světa vznikl právě v městě prodchnutém duchem Salvadora Dalího. Stejně jako Dalího malby v sobě míchá podivné, hrůzné rysy se známou realitou. Jde však o přímý důsledek inflační kosmologie. Spolu s Jaumem jsme napsali článek, v němž jsme svou představu popsali, a poslali jsme ho do Physical Review, předního fyzikálního časopisu. Podstoupili jsme riziko, že článek odmítnou se slovy, že je „příliš filozofický“, ale kupodivu ho bez problémů přijali. Na konci článku, v diskusní části, jsme psali:
„Existence O-regionů se všemi možnými historiemi, z čehož některé jsou identické či skoro identické s našimi, má několik potenciálně znepokojivých důsledků. Kdykoli se vám v mysli vynoří myšlenka, že může dojít ke strašlivé kalamitě, můžete si být jisti, že v některém O-regionu se tak už stalo. Jestliže jste o chlup unikli nehodě, takové štěstí jste už neměli v některém z O-regionů s toutéž předešlou historií…
Tento text je úryvkem z knihy
Alex Vilenkin: Mnoho světů v jednom, Paseka 2008, 232 stran, 269 Kč
O knize na stránkách vydavatele
