Věda sice popisuje změny, které probíhají ve vnějším světě, přistupuje k nim však poněkud zvláštním způsobem – především se snaží najít veličinu, které se příslušná změna nebude týkat. Proto máme všemožné zákony zachování – jinak řečeno, zajímáme se o věčné entity, "invarianty".
Tento přístup je samozřejmě vlastní nejen pro vědu. S různými zákony zachování pracují systémy hlásající reinkarnaci – pouze se zde operuje se zachováváním jiných veličin, různých "skutků", "utrpení" apod. Zájem o věčná jsoucna je typický i pro křesťanství a další náboženství – nemá příliš smysl věnovat pozornost tomu pomíjivému, ale soustředit se na "věčné" (duše apod.).
Z tohoto hlediska je čímsi kacířským naopak třeba evoluční biologie, která popisuje právě změny. Něco podobného platí i pro další historické vědy, např. geologii a kosmologii. Jenže i zde existuje snaha hledat invarianty (jiné, než nabízí např. fyzika – sice nikdo nezpochybňuje, že během evoluce savců nebyl porušen zákon zachování elektrického náboje, ale z hlediska biologa je taková informace poněkud irelevantní). Evoluce je sice vývojem, potřebujeme však stanovit neměnná pravidla, která popisují její průběh.
Tím, co se z hlediska evoluční biologie zachovává, je například DNA (i když i to je složitější, nezachovává se samozřejmě celkové množství nukleové kyseliny ani její přesná struktura a vývoj je založený na náhodných mutacích). Lze ji chápat jako invariant, byť samozřejmě ne věčný, protože musela nejprve vzniknout. Podobně k ní přistupuje např. Richard Dawknis ve své knize Řeka z ráje, kde oním "tokem" je právě nukleová kyselina.
Do důsledku byla představa o nehybných a věčných jsoucnech dotažena v platonismu a všech jeho variantách. To, oč je v pojetí platonismu skutečné, jsou ideje. Jsoucnům vnímaným smysly není sice upírána existence, ale přece jen jsou přítomny jen jaksi "nanečisto".
V dnešní době přežívá platónské přesvědčení v poněkud modifikovaných variantách – např. tak, že věčnými idejemi jsou fyzikální zákony nebo matematické rovnice. V době Pythagora existovalo přesvědčení, že tuto vlastnost mají čísla jako taková.
Užitečnost abstraktních modelů popírá málokdo. Důležité je, že z hlediska pravověrných (:-)) platoniků se nejedná o modely a metody popisu reality, ale o svět, který reálně existuje skutečně mimo hmotnou skutečnost. Něco takového si mysleli např. Newton i Leibnitz, z matematiků 20. století třeba Godel a Cantor.
Kritici mají samozřejmě k dispozici také celou řadu argumentů. Platónský svět lze zřejmě odříznout Occamovou břitvou. Někteří filosofové se snaží zpochybnit jeho psychologickou přitažlivost tvrzením, že stálé věci nemusejí být nutně lepší ("přál by si někdo stát se číslem 14 nebo třeba prázdnou množinou?" ptá se americký filosof Robert Nozick, Ilya Prigogine se ptá každého, kdo sní o dokonalosti věčného krystalu, zda by se chtěl proměnit v diamantovou sochu). Hlavní problém je pak gnoseologický – jak vůbec můžeme s oním nehybným světem idejí vejít v kontakt? Jak na nás může působit, když se v něm nic neděje a neplyne v něm čas? Kde vůbec "je"? A pokud na nás nějak působí, neznamená to podle zákona akce a reakce, že sám nemůže být tak docela stálý?
Faktem však zůstává, že platónské koncepce mají velkou přitažlivost (minimálně estetickou) a v té či oné podobě se objevují stále znovu. A to nejen v matematice či fyzice, ale třeba i ve zmíněné evoluční biologii. Občas tak narazíme na formulaci, že gen není část DNA, "je to informace, ne věc". DNA je pak molekulárním fenotypem, kam se skutečné, původní geny jen propsaly. A kde že ty "skutečné" geny jsou? I když to nebývá přímo řečeno, mezi řádky se opět odkazu na jakýsi svět idejí. Tato představa je sycena metaforami o tom, že genetický kód je softwarem či textem. V obou případech přitom není problém si představit jejich existenci jaksi nezávisle na fyzickém médiu.
Existence softwaru a různých obecných Turingových strojů pak dále sytí komplex platónských představ.
