Měl jsem příležitost vydat se pár kroků po cestě k Marsu. „Připravuje se zajímavý experiment, nechcete se zúčastnit?“ zeptal se mne někdy na začátku léta 1988 psycholog OldřichMikšík, kterého jsem poznal, když pár roků předtím vedl jiný experiment sociální izolace. Byly to tehdy vlastně dva experimenty uskutečněné s ročním odstupem v prostoru hlubinného dolu na Ostravsku, v nevelké podzemní místnosti, do níž se nás vtěsnalo vždy dvacet.
Těch několik tehdejších dnů se dalo zvládnout bez větších problémů, tedy přesněji řečeno, pobyt zvládla bez větších problémů většina z nás, někteří se zejména ke konci několikadenního pobytu v těsném prostoru a s omezenou možností světla přece jen poněkud potýkali sami se sebou.
„Hodil byste se nám, jste zvyklý zachycovat své pocity a myšlenky písemně,“ prohodil tehdy Oldřich Mikšík a já souhlasil. Směsice nepoznaného dobrodružství, kus romantiky a také pocit být u zajímavé věci, což se ne každému podaří, to vše sehrálo svou roli při mém rozhodnutí.
V osobním deníku, který jsem si vedl při obou kratších experimentech, protože to ostatně bylo i zadání mé práce, jsem si tehdy mj. zapsal:
„Kupodivu jsem nezažil obávané sluchové ani zrakové halucinace, strach z těsného uzavřeného prostoru hluboko pod zemí, ani podráždění, či dokonce vztek, anebo naopak pocity beznaděje z chování druhých, nic z toho, o čem novináři tehdy tak rádi barvitě psali a dodnes píší. Ze všeho nejhorší nakonec bylo neúprosné pravidlo dodržet pravdu, když pět dnů pod zemí skončilo a já jsem na stroji přepisoval své zápisky. Byly naškrábané v chabém světle hornické lampičky, musel jsem přísně dodržet slib, že nezměním jediné slovo, natož abych snad měnil a upravoval nějaký popsaný pocit, úvahu či názor. Nepřikrášlovat, neupravovat, nic neměnit! Takové bylo dohodnuté pravidlo.
Už při setkání s bezprostřední realitou obou experimentů jsem si uvědomil, že pravda vyslovená či napsaná o sobě je základním pravidlem, které budu muset dodržet, aby měl výsledek experimentu potřebný význam…“ (zápis z osobního deníku).
A pak se psal rok 1988, končilo léto a chystal se zcela nový experiment Štola-88, už nikoli na pět či šest dnů, ale na dlouhé tři týdny – pobyt sedmičlenné skupinky v nevelkém prostoru malých podzemních místností, přesněji řečeno místnůstek. Byli jsme na tom však mnohonásobně lépe než například trojice Ulybyšev, Manovcev a Božko při ročním pobytu v izolaci v době od 5. listopadu 1967 do 5. listopadu 1968! Pobývali a pracovali v nevelkém obytném modulu makety meziplanetární lodi TMK (analogie obytného úseku těžké meziplanetární lodi TMK – Ťažolyj mežplanetnyj korabl) anebo podle dalšího označení v komplexu NEK (pozemní experimentální komplex NEK – Nazemnyj experimentalnyj komplex; také NLK – Nazemnyj laboratornyj komplex).
K dispozici měli obytnou část o velikosti pouhých 24 m3 a skleník s 24 m3, přičemž většinu tohoto skleníku zabraly pracovní boxy, takže zbývala pouze úzká středová chodbička, a co víc, skleník byl posádce zpřístupněn až po 2,5 měsících pobytu.
Andrej Božko, účastník ročního experimentu, si zapsal:
„Obytný úsek není příliš prostorný. Napravo od dveří se nachází pult lékaře, vedle stojí bicyklový ergometr… Dál jsou dveře do skleníku a malinkatá kuchyňka… Hned vedle ní je chladnička a skládací stolek se spojovacím panelem… Na stěnách je spleť drátů, zamřížovaný strop. Velký prostor zabírá třípatrová palanda. Od ní jsou ke kuchyňce sotva tři kroky, zrovna tak k umývárně a chladničce, pouhé dva kroky jsou k místu lékaře, jediný krok ke dveřím do skleníku.“
Novinář Jevgenij Těreščenko se dvěma kolegy (Stanislav Bugrov, Leonard Smirčevskij) prožil v létě 1966 ve vojenském Institutu leteckého a kosmického lékařství při jiném experimentu 10 týdnů ve stísněné hermetické kabině nabízející pouze 10m3 prostoru.
Takto ji popsal: „Komora je docela malá. Stojí-li člověk uprostřed, dosáhne na stěny, strop. Nelze učinit ani dva kroky… Mohli jsme jedině stát, sedět, ležet. Jestliže si někdo myslí, že to je snadné, mýlí se. Je strašné být bez pohybu.“
Štola-88, zápis z osobního deníku, Pavel Toufar:
„Bylo velmi časně nad ránem 13. září 1988. ‚Zkuste vydržet,‘ řekl mi sociolog Jaroslav Sýkora, duchovní otec experimentu Štola-88, ještě než za námi na následující dlouhé dny zaklaply masivní železné dveře. Zavřely se i druhé hermetické železné dveře, oddělující malou přechodovou komoru. Následovala titěrná pracovní laboratoř, pak úzká chodbička s umyvadlem z boku se dvěma oddělenými WC, přímo pak nevelká jídelna a společenská místnost v jednom s uzavřeným nevelkým boxem se sprchou. Vpravo úzká pracovní místnost s aparaturou Vachta a s jednoduchým počítačem s programem Psycholab, naopak hned za dveřmi z jídelny se nacházela ložnice s jednoduchými lehátky.
Letěli jsme kus cesty k Marsu – a přitom jsme zůstali celou dobu na Zemi v miniaturní prostoře sestavené z několika titěrných místností podzemní laboratoře. Skutečná meziplanetární loď ale neposkytne o nic větší pohodlí.
Co mi připadalo zpočátku jako příliš těsný prostor, bylo s každým dalším dnem prostornější, jako by se jednotlivé místnosti z ničeho nic samy od sebe zvětšovaly. Obavy se nenaplnily. Naopak. Čas od času měla většina z nás touhu vyhledat soukromí, odejít na chvíli od ostatních, zapsat si za zavřenými dveřmi myšlenky do deníku anebo jen tak v klidu posedět a přemýšlet. Ideálním místem byla malá laboratoř, první místnost u hlavního vstupu. Zavřel jsem dveře, zhasl stropní světlo a rozsvítil pracovní stolní lampičku, okolo vládl klid a ticho, pouze lehce rušené šumem vzduchotechniky.
A náhle jako by se okolní, do té chvíle uzavřený minisvět propojil s nekonečnými hlubinami vesmíru a prosytil se přemýšlením, které povzbuzovalo a pomáhalo překonat svízele.“ Ještě nedávno byla oblíbeným tématem novinářů i laické veřejnosti tzv. „ponorková nemoc“. Nyní se pozornost zaměřuje více na monotonii dlouhé meziplanetární cesty a z ní plynoucí nebezpečnou nudu a permanentní stres. V roce 1894 uvízla Nansenova výprava s lodí Fram na dlouhé dva roky v Arktidě, a Sverdrupova výprava v Kanadském arktickém souostroví dokonce na tři roky. Popsán byl případ náhlého srdečního selhání nejasného původu, snad vlivem působení trvalého stresu. Cenné jsou proto současné výsledky z pobytů na antarktické základně Concordia,17 která je vždy několik zimních měsíců v roce nepřístupná a posádka musí sama řešit veškeré problémy.
Přelet z jedné planety na druhou bude provázen nicneděláním, a tedy nudou, z níž se může stát plíživě se vkrádající nepřítel. Po třech experimentech izolace skupiny, kterých jsem se zúčastnil, mám osobní zkušenost s tím, že monotonie je záludnějším nepřítelem než novináři barvitě popisovaný strach či děs z pocitu odpoutání od světa v uzavřeném prostoru, ze kterého nelze nikam odejít. Rozděleni na tři dvojice (plus jeden) žili jsme v pravidelném uspávajícím rytmu šest hodin práce, šest hodin odpočinku a šest hodin spánku, přičemž naše hlavní práce spočívala v monotónní obsluze aparatury
Vachta a v koloběhu vyplňování dotazníků a prováděných psychotestů. A to vše v prostředí nikterak vlídném.
Iva Šolcová, Iva Stuchlíková, Vadim I. Guščin (eds.): MARS-500: Fakta a postřehy ze simulovaného letu na rudou planetu
Academia 2015
O knize na stránkách vydavatele
