Myšlenka více světů se v moderní fyzice vynořuje v několika podobách. Pokud tyto světy striktně definujeme jako navzájem nijak nepropojené, proč vůbec máme tendenci je zanášet do "finální teorie"?
Jinak řečeno: Existuje zřejmě značné množství systémů-potenciálních světů logicky přípustných, vnitřně bezrozporných. My ovšem žijeme v jedné konkrétní fyzikální realitě. Těžko předpokládat, že bychom mohli dokázat, že žádná jiná (potenciální) realita by prvek bezrozpornosti nemohla splnit. Např. v rámci tzv. Tegmarkovy katedrály existuje řada bezrozporných vesmírů, ovšem pouze matematických; jejich podmnožinou jsou systému odpovídající i realitě fyzikální.
Samozřejmě se můžeme uchýlit k tvrzení, že některé systémy neumožňují vznik pozorovatelů, a právě proto musíme žít ve vesmíru s takovými specifiky (hodnota konstant, počáteční podmínky…), který dovolí povstat inteligentnímu životu.
Ale co dál? Máme tedy předpokládat, že "někde jinde" jsou další vesmíry, často pusté a prázdné, nebo náš vesmír existuje jako jediný a je popsán hypotetickou finální teorií "prostě proto"?
Steven Weinberg vidí problém následujícím způsobem:
"Problém je asi v tom, že se snažíme být logičtí v otázce, která ve skutečnosti logickým argumentům příliš nepřeje: otázce, co by v nás mělo nebo nemělo vyvolávat pocit údivu."
To je velmi inspirativní pohled na věc. Jak se totiž zdá, naše poměrně častá tendence dávat přednost variantě mnoha světů má kořeny především psychologické. Snad nepochází ani tak z potřeby nežít v jediném světě či nebýt jedinou civilizací. Spíše se tím bráníme právě onomu údivu "ale proč je to uspořádáno jen a právě takto a ne jinak?" Tento údiv, zpochybňující finalitu téměř jakékoliv dosažené teorie, je nám zřejmě natolik nepříjemný, že se kvůli němu i prohřešujeme proti Occamově břitvě.
Problém je to do jisté míry metafyzický. Všechny mnohasvětové hypotézy sice řadu problémů jakoby řeší, ale mnoho dalších (možná ještě víc) potíží naopak přidávají.
A je dokonce možné, že přístup "proč to nemůže být jinak" se ukáže jako plodnější pro další studium, než lehce vágní představa, že svět může být zkonstruován řadou způsobů, náš je jedním z nich, jeho specifické vlastností ovšem nejsou příliš podstatné a kdesi v jiných realitách jsou i světy úplně jiné. Naopak údiv "proč právě takto" se může ukázat jako poměrně nosný pro hledání ještě hlubších a fundamentálnějších výkladů…
Zdroj: Steven Weinberg: Snění o finální teorii, Hynek, Praha, 1996
Jsme si vědomi probémů s přidáváním komentářů v některých prohlížečích. Komentáře (eventuálně popis dalších problémů, kterých jste si na stránkách povšimli), posílejte prozatím e-mailem na pavel_houser@idg.cz
