pravidelné páteční „přetištění“ staršího článku
Jedno z možných řešení: Pokud po 50 tahů není brána žádná figura ani nedošlo k pohybu pěšce, je partie prohlášena za remis (pomíjíme speciální koncovky, kde je (?) tato hranice trochu zvýšena; taktéž pomíjíme fakt, že po 50 tazích musí remízu někdo reklamovat; řekněme, že partii hrají počítače zaznamenávající průběh automaticky – jinak by, bez registrace pravidla 50 tahů či opakování pozice, nejdelší partie mohla běžet do nekonečna).
Nyní vlastní úvaha. Bílý i černý mají 7 figur, které lze vzít. Počet tahů (míněno celých tahů, ne půltahů), po které se lze vyhnout remíze, tedy zatím máme 14 * 50. Pěšci mohou udělat 6 tahů, než se promění (na začátku se pohnou pouze o jedno políčko). Pěšci bílého a černého mohou tedy odpovídat 2 * 6 * 8 * 50. (snadno lze zjistit, jakých zjednodušení, respektive odhadů shora jsme se dopustili)
Teď, po sebrání původních figur a proměně všech pěšců, mají obě strany 8 figur, které lze vzít, tedy počet tahů + 16 * 50.
Jasně největší je prostřední člen odpovídající tahům pěšců, ostatní členy můžeme pro řádový odhad zanedbat. Tím také umožníme, aby se pěšci nepobili navzájem, vyhli se sobě a opravdu doputovali na pole proměny. Prostě budou ve vhodných okamžicích brát soupeřovy figurky. (Zhruba: pěšec z a2 vezme na b3, pěšec z b7 na a6 a pak se sobě vyhnou. Na to, aby se vyhli všichni pěšci, tedy potřebujeme obětovat na braní právě 8 figur – ještě nám tedy nějaké zbudou.)
Vychází nám, že nejdelší šachová partie může mít řádově přes 4 000 tahů, což není zdaleka tak astronomické číslo, jak to při zadání mohlo vypadat.
Jaké má výše popsaná úvaha nedostatky? Jaké vás napadají alternativní postupy pro určení nejdelší šachové partie?
Co dalšího jde z délky nejdelší možné šachové partie odvodit a jak? (např. počet veškerých možných šachových partií?)
