Existuje řada experimentů, které se pokoušejí mapovat chování živočichů během zatmění slunce. Bude pro ně toto období dnem, nebo spíše nocí?
Jako první se podíváme na mouchy. Nuže, podle statistik (které vycházely především z toho, kolik much se každou hodinu chytí na mucholapku umístěnou vedle nějaké lákavé krmě :-)) se mouchy řídí výhradně mírou intenzity světla; těsně před zatměním se chovají, jako by slunce zapadalo, během tmy spí a prakticky nelétají.
Něco podobného platilo pro včely. Pro ně však zatmění navíc nebylo normální nocí, včelstvo bylo z neočekávané události zjevně nervózní.
Stejně tak se v pokusech potvrdil logický předpoklad, že během zatmění náhle vylétá hmyz, který jinak můžeme pozorovat spíše za soumraku a v noci – například komáři a chrobáci. "Noc" nastala i pro havrany, kohouty či žáby.
Syuiti Mori však během svého výzkumu současně zjistil, že existují organismy, na které nemá zatmění prakticky žádný vliv. Špačci až na období úplné temnoty pokračovaly ve svých aktivitách beze změn. Totéž pak platilo pro raky. Zajímavé přitom je, že oční pigment raků se během noci stěhuje, během zatmění však zůstal na svém denním místě.
Výzkum chování při zatmění není jen samoúčelnou hračkou. Umožňuje totiž porozumět fungování biologických cyklů/rytmů. Jsou biorytmy vyvolávány změnou vnějších podmínek, nebo v organismech spíše ‚zadrátovány‘ natvrdo, nejspíše geneticky? Samozřejmě platí obě možnosti, tu či onde však získává navrch jedna z nich.
Intenzita světla také není jedinou fyzikální vlastností, která by mohla změnu chování živočicha spouštět. Vliv by mohl mít třeba i pokles teploty, ke kterému obvykle také dochází za soumraku.
Zdroj: Ritchie R. Ward: Živé hodiny, Mladá fronta, Praha, 1980
