Ke zmnožení DNA se využívá především tzv. polymerase chain reaction — PCR. Jde o metodu, kterou v roce 1983 vypracoval K. B. Mullis. Tímto způsobem dojde ke zmnožení nukleových kyselin, což má samozřejmě význam v analytické praxi. S původním množstvím molekul bychom se totiž mnohdy daleko nedostali.
Analýza využívá základní vlastnosti nukleových kyselin, tedy jejich schopnosti se replikovat.
Ke studované DNA se přidá příslušný enzym, DNA polymeráza, a přidají se rovněž volné nukleotidy. Tímto způsobem se samovolně vytvoří otisk původního vlákna. Pak vlákna opět oddělíme, např. denaturací – zahřátím na asi 95 stupňů. Při každém cyklu se množství studované kyseliny zdvojnásobí, po 20 cyklech se tak zvětší asi milionkrát. Navíc na dnešní úrovni automatizace stihneme 20 cyklů klidně za hodinu.
PCR se samozřejmě používá v medicíně ke hledání vadných úseků DNA (nádorových buněk apod.), ale třeba i v kriminalistice nebo v archeologii.
Možná vás napadne, zda potřebujeme přidávat Enzym. nevytvořila by se kopie původního vlákna i kdybychom k řetězci pouze přidali směs volných nukleotidů? Tato reakce sice rovněž probíhá, vyžaduje však teplotu asi 60 stupňů a trvá i tak několik hodin, v analytické praxi je proto spíše nepoužitelná…
