Vzdálenost nebeských těles byla se střídavými úspěchy měřena, počítána a hádána již ve starověku. Systematickou metodu k určování vzdálenosti hvězd však teprve v minulém století objevil pan "teleskop" Hubble.
Metoda je poměrně jednoduchá. Intenzita světla nějaké hvězdy záleží jak na její vlastní svítivosti, tak i na vzdálenosti. Hubble si přitom uvědomil, že existuje jistý druh hvězd, jejich svítivost je zřejmě vždy podobná, nebo se "jednotková velikost" alespoň dá nějak určit – konkrétně se jedná o tzv. cefeidy, jejichž svítivost záleží na frekvenci, s níž pulsují.
Pokud nalezneme takovou hvězdu, můžeme tedy určit z relativní svítivosti také její vzdálenost. Tímto způsobem se pak odhaduje třeba vzdálenost dalších galaxií od Mléčné dráhy.
