***pravidelné páteční „přetištění“ staršího článku
V roce 1989 byl značně medializován „objev“ studené fúze. O co tehdy šlo, o omyl nebo podvod, či snad na tom všem něco přece jen mohlo být? Následuje popis celé záležitosti i pohled odborníků s téměř dvacetiletým časovým odstupem…
Jak měla studená fúze oznámená v roce 1989 fungovat? Jednalo se o obyčejnou elektrolýzu vody, ovšem těžké (kde místo „klasického“ vodíku je deuterium). Jako elektroda bylo použito paladium, které dobře absorbuje vodík. Ten zde může dosáhnout vysoké koncentrace. Autoři původního „objevu“ tvrdili, že vodík zde může dokonce dosáhnout takové hustoty, aby se jeho atomy dostaly k sobě dost blízko na to, by proběhla fúze. Důkazem mělo být, že elektrolytické články se během pokusu zahřívaly více, než by odpovídalo dodávanému proudu. Mechanismus, kterým by fúze měla probíhat, nikdy pořádně navržen nebyl, byť se spekulovalo například o prolamování struktury kovu v případě vysoké koncentrace deuteria.
Dnešní perspektiva? Fakt, že by se jednalo o fúzi, byl vyvrácen. Nepodařilo se například zaznamenat emisi neutronů, která by proces doprovázela (navíc se ukázalo, že by byla tak silná, že by původní experimentátoři nejspíš nepřežili). Nebyly průkazně provedeny ani kontrolní experimenty, kde by byla namísto těžké vody použita voda normální (a kde by žádná fúze neměla nastat). Převládl názor, že autoři v honbě za tím, aby byli první (na podobných problémech se pracovalo i jinde) a získali Nobelovu cenu či příslušný patent, předčasně zveřejnili neověřené informace. Fakt, že se experiment na řadě dalších pracovišť „podařilo zopakovat“, by pak byl nejspíš prostě ostudou. Celá záležitost je dnes vesměs považována za trapnou epizodu, doklad „patologie ve vědě“, za kterou mohou závody mezi jednotlivými týmy či propojení vědy s médii.
Úplně jasno nicméně ani dnes není. Možná zde dochází k nějakému elektrochemickému jevu, kterému dosud dobře nerozumíme, nikoliv ovšem studené fúzi. Přece jen, na řadě pracovišť experiment „fungoval“ a nějakou (malou) energii produkoval. Každopádně ale s mizernou reprodukovatelností – ani autorům původní práce se výsledky nepodařilo zopakovat; pokud pomineme nabízející se možnost „přání otcem myšlenky“, těžko říct, kde se skrývá zakopaný pes.
Zdroj: G. McCracken, P. Scott: Fúze – Energie ve vesmíru, Mladá fronta (edice Kolumbus), Praha 2006
Poznámka: překladatelé knihy, fyzikové Milan Řípa a Jan Mlynář, popisují, i jak se výsledky pokoušeli potvrdit (neúspěšně) vědci tuzemští. I když byl vyvíjen politický tlak, aby „československá věda“ experiment také úspěšně zopakovala, podařilo se tehdy odolat a vydat negativní oznámení.
