Řadu spíše chybných představ o alchymii se pokouší přivést na pravou míru kniha Středověká alchymie (s podtitulkem od Zósima k Paracelsovi). Závěrem díla jsou především dvě tvrzení: za prvé, alchymie je jedno jméno pro cosi velice heterogenního, za druhé bychom (středověkou) alchymii měli posuzovat především v kontextu tehdejších představ o světě.
Středověká alchymie se učila na univerzitách, z tohoto hlediska šlo o "vědu". Tak ji chápali zpravidla i samotní alchymisté – zdůrazňovali, že sledují objektivně existující světlo přírody či duši světa (anima mundi – příslušné pojmy můžeme jen s menší dávkou zkreslení překládat jako "přírodní zákony") a jejich učení nijak nesouvisí s magií a čarováním. Nepronášejí žádná zaklínadla, nevyvolávají démony – tento důraz samozřejmě souvisel i ze strachem z tehdejší církve a její moci.
Alchymisté, především arabští, se sami často chápali jako následníci aristotelské racionalistické přírodní filosofie. Tento postoj přitom převládal i ve středověké Evropě. Dnes sice můžeme pokládat za zcestnou víru v transmutaci prvků, nicméně v tehdejších kontextu vedl tento postoj k rozvoji experimentů a hromadění nových poznatků. Střízlivý přístup, podle kterého destilací měď ve zlato proměnit prostě nelze, byl sice správný, současně však lehce neproduktivní.
Alchymisté kromě přeměny kovů usilovali i o tvorbu léků – arkán. Např. Paracelsus (kniha popisuje, že řada objevů mu je připisována spíše neprávem, neb jsou staršího data; jeho pravděpodobně nejradikálnějším činem bylo odmítnutí teorie čtyř základních tělesných šťáv, která se tradovala ještě od Hippokrata) tvrdí, že správná alchymie by se neměla pokoušet vyrábět zlato, ale právě farmaka.
Pokud alchymii přece jen něco dělilo od novověké vědy, pak to bylo jednak větší spoléhání na autority (byť tyto paradoxně často vyzývaly k novému experimentování) a převládání dedukce nad indukcí. To přece jen vedlo k často neplodným spekulacím a omílání téhož, za což alchymii kritizoval později např. Goethe. Novověká věda bylo ochotna postupovat metodou malých krůčků a z několika jevů indukčně vysvětlit stále ještě dílčí, byť obecnější jev. Metodika, která se nesnažila rovnou popsat celý svět, se ukázala být plodnější.
Další závěr autora knihy: V průběhu středověku také alchymie příliš nesouvisela s psychologií, různými individuačními procesy apod. Taktéž se zdaleka tolik neuchylovala k metaforickému a symbolickému jazyku a (často nicneříkajícím) alegoriím. Tento vývoj je až záležitostí novověku, kdy došlo již k rozdělení alchymie a chemie budované jako vědy. Jungovo chápání alchymie jako čehosi především mystického/esoterického/dovnitř orientovaného je adekvátní přístup k alchymii novověké. Alchymie arabská i středověká evropská byly naproti tomu disciplíny výrazně exoterické.
Zdroj: Bernhard Dietrich Haage: Středověká alchymie, Vyšehrad, Praha, 2001
