22. listopadu uplyne čtyřicet let od atentátu na amerického prezidenta Johna Fitzgeralda Kennedyho, události, která šokovala svět a ovlivnila tvář historie druhé poloviny 20. století. Kennedy se stal legendou. V našem krátkém seriálu si položíme zejména tyto otázky: Z jakého důvodu Kennedy odstartoval ambiciózní kosmický program Apollo? Co bylo jeho důsledkem? Byl výzkumný projekt Apollo vstupenkou do 21. století? Anebo šlo jen o měření sil mezi velmocemi v dobývání kosmu, které bylo sice nesmírně nákladné, ale v podstatě neefektivní?
John Fitzgerald Kennedy, americký prezident z let 1961-63, se stal legendou. Nic na tom nemění ani skutečnost, že tento třicátý pátý prezident USA byl ve skutečnosti mužem dvou tváří. Na povrchu milujícím manželem a otcem, což dával okatě na odiv, ve skutečnosti ovšem nepřekonatelným proutníkem, jehož milostné pletky dodnes poutají pozornost. Na povrchu schopným politikem a mužem kypící zdravím, ve skutečnosti ovšem nejistým a nemocným člověkem, závislým na jak na týmu svých poradců, tak na lécích tišících bolesti. I když se tedy s odstupem času stále více ukazuje, že do svého pečlivě budovaného mediálního obrazu měl J.F.K. hodně daleko, jedno mu nezle upřít. Za své krátké vlády zdvojnásobil rozpočet na vědu a výzkum a odstartoval mohutný kosmický program.
Důsledkem toho bylo, že se Národní úřad pro letectví a kosmonautiku (NASA) stal jedním z největších výzkumných ústavů na světě. Tady dostával se rodilo dobytí Měsíce. Vyvrcholením programu Apollo v roce 1969, šest let po tragickém atentátu na Kennedyho, bylo první přistání lidí na mimozemském objektu. Šlo o bezvýznamný rozmar, anebo symbolický krok, znamenající novou etapu v lidské evoluci?
Zásadním prvkem Kennedyho tříleté vlády byla soutěž se Sovětským svazem. Komunistické impérium bylo v polovině minulého století na svém vrcholu. Sověti úspěšně odzkoušeli atomovou a vodíkovou bombu (viz článek Tajemství ruského zázraku http://www.scienceworld.cz/sw.nsf/ID/FC724E1849881DFBC1256D8E00596D6F) a v rozvoji vědy a technologie začali – ač se to z dnešního pohledu zdá být neuvěřitelné – získávat nad USA náskok.
Kennedy neseděl za stolem v Oválné pracovně Bílého domu ještě ani tři měsíce, když Sovětský svaz šokoval svět úspěšnou misí Jurije Gagarina na oběžnou dráhu (12. dubna 1961). Po prvenství Sputniku 1 to byla pro severoamerickou velmoc další rána, z níž se jen přetěžko vzpamatovávala. Nešlo zde totiž jen o prestiž, jen o prvenství v dobývání kosmu. Léta počátků cest do kosmu byla zároveň obdobím vrcholící studené války, kdy komunistická říše rozšiřovala oblasti svého vlivu do všech světových stran.
Po zprávě o novém úspěchu Sovětského svazu, jenž jako první dokázal vyslat člověka na oběžnou dráhu Země, byla okamžitě do Bílého domu svolána porada nejmocnějších mužů země. „V jaké oblasti je můžeme dostihnout,“ zuřil Kennedy. „Co podnikneme? Dokážeme obletět Měsíc dříve než oni? Nebo vysadit člověka na Měsíci?“ Odpovědí mu bylo mlčení. „Jsme toho vůbec schopni?“ tázal se prezident. „Pokud ne, dejme se do toho! Kdyby mi tak někdo dokázal poradit, jak na to. Dejme se do hledání toho pravého člověka!“ To byla závažná slova, která již na počátku vymezila velkolepý kosmický program, jehož hlavním cílem nebylo ani tak dosáhnout Měsíce, jako spíše předstihnout Sověty. Dokázat jim vědeckou a technologickou vyspělost Spojených států.
Otázka ale zněla: bude přistání na Měsíci vůbec v silách americké vědy? O tom panovaly značné pochyby. Kolik úsilí si bude žádat takový program, je-li vůbec uskutečnitelný? ptala se média. V první řadě si tahle myšlenka vyžádala změnu priorit. Kennedy si toho byl vědom a neváhal sáhnout do rozpočtu. Řízením kosmického programu pověřil viceprezidenta, svého pozdějšího nástupce na nejvyšším postu, jímž nebyl nikdo menší než Lyndon Johnson. Tento rozmařilý Texasan byl zároveň člověkem, jenž měl silné vazby na letecký a kosmický byznys. Ne náhodou vybral dosadil do křesla šéfa NASA zdatného manažera Jamese Webba, který rozhodně nezůstával sedět se založenýma rukama. Nedělejme si iluze, že zakázky byly vždy průhledné. Šlo o příliš velké peníze, o obrovské částky peněž, jejichž přerozdělování se navíc dalo zaštítit národními zájmy. Ne náhodou bylo Středisko pro kosmické lety s lidskou posádkou (MSC) umístěno – hádejte kam? Ano, do státu Texas. Na pozemek jižně od Houstonu, který federální vláda zakoupila údajně za „rozumnou cenu“. Prostředky se v té době nezdály důležité, pokud měly začít přinášet výsledky.
Ale ani Johnson, ani Webb, jakkoli šlo o muže nemalých schopností a ocelových nervů, nebyli tím pravým člověkem, o němž Kennedy hovořil. Člověkem, který by dokázal přenést Američany na Měsíc. Byl jím někdo jiný: fenomenální Wernher von Braun, geniální konstruktér velkých raket. Ty přívlastky nejsou nadsázkou. Muž, jehož před pár lety pověřil Adolf Hitler vedením vývoje raket V-1 a V-2, působil v té době už několik let ve Spojených státech. „Prezidente,“ řekl jednoho dne v Bílém domě James Webb, „znám člověka, který nás bude umět dostat na Měsíc.“ Není pochyb o tom, že Kennedy po těchto slovech zpozorněl.
Je to jeden z pozoruhodných příběhů 20. století. Von Braun, jehož ďábelské rakety ještě nedávno pustošily Londýn, se stal jednou z hlavních osobností amerického kosmického programu. Ne že by jeho služeb dosud nevyužívali (von Braun se již podílel na vývoji vojenských raket Redstone a Jupiter), nyní ovšem musel muž, jemuž Hitler osobně předával titulární profesuru, vystoupit z pozadí konstruktérského prkna a armádních odpalovacích ramp. Protože šlo o hodně, jeho pochybná minulost upadla rázem v zapomnění, alespoň v Bílém domě a v centrálách NASA. Von Braun byl ve skutečnosti pro USA požehnáním. V západním světě nebyl člověk, který by měl větší zkušenosti s vývojem velkých raket. Nelze říci, že by bez něj Američané byli zcela bezradní, ale pravda je, že pro ně vykonal pořádný kus práce.
Věci se dostaly do pohybu. Již v květnu roku 1961 J. F. Kennedy oficiálně vyhlásil program Apollo. Cíl byl sice závratný, ale jasný: „Přistát ještě v tomto desetiletí s kosmickou lodí na Měsíci“. Program posvětil Kongres a v následujících letech do jeho realizace plynulo ročně až pět miliard dolarů. Tak vedle vyčerpávajících závodů supervelmocí ve zbrojení začaly i závody v dobývání kosmu. Situace snad nikdy nebyla napjatější. Mezitím totiž pokračovala válka ve Vietnamu. V roce 1962 navíc vypukla Kubánská krize, která přivedla svět na pokraj jaderné války.
Nebyla to veselá doba. Přesto nikdo netušil, že cesta do Dallasu na listopadu roku 1963 napíše poslední kapitolu v životě charismatického prezidenta. Výstřely 22. listopadu roku 1963 šokovaly nejen Spojené státy, ale doslova celý svět. Atentát dodnes obestírá tajemství, které zároveň rozněcuje dohady a konspirační teorie (viz http://mcadams.posc.mu.edu/home.htm).
Program Apollo, vyhlášený Johnem Fitzgeraldem Kennedym, se pro Američany stal závazkem. Na závodech v dobývání kosmu ulpěl stín mrtvého prezidenta, což vědeckému projektu, který osobně vyhlásil, dodalo nový rozměr. Rozměr, jehož důsledkem bylo soustředění lidských emocí v odlidštěném světě špičkových technologií. „Apollo musí uspět“, uvažoval zřejmě James Webb, tehdejší ředitel NASA, jenž na svých ramenech nesl nesmírnou tíhu nových problémů Spojených států, když pozvolna kráčel za rakví pětatřicátého prezidenta. „Pokud nechceme ztratit velmocenské postavení, nezbývá nám nic jiného, než vyslat Američany na Měsíc a dopravit je v pořádku zpět.“ Že to rozhodně nebude snadný úkol, to mu bylo jasné více než komukoli jinému. Následující roky to jen potvrdily.
