Žuly údajně patří k horninám, které se nevyskytují nikde jinde než na Zemi. Přinejmenším nebyly nalezeny na Měsíci, na Venuši ani na Marsu…
Žula patří mezi horniny přeměněné (metamorfované). Na rozdíl od řady jiných křemičitých hornin obsahuje velké množství SiO2 (oxidu křemičitého) – až 70 hmotnostních procent. Geologové musejí vyřešit mj. i otázku, kde se při vzniku žul tolik volného oxidu křemičitého na Zemi vůbec vzalo. Jak to, že nebyl vázán v dalších horninách?
Je možné, že jeho zdrojem byly sedimenty živých organismů, zejména rozsivek. Tato hypotéza vypadá, jako kdyby ji vytvořil James Lovelock, autor hypotézy Gaia (podle které je téměř všechno, co dnes najdeme na Zemi, vlastně produktem biosféry — včetně takových objektů, u nichž se nám to zdá být poněkud bizarní, třeba tektonických desek). Ve skutečnosti s ní však přišel již na přelomu 19. a 20. století geochemik Vernadskij.
Podle dnes převládají teorie není účast živých organismů na vzniku žul tak bezprostřední. Spíše než představa, že oxid křemičitý je základem metabolismu, se uplatňuje koncepce, že na oxid křemičitý působí organické látky vylučované rozsivkami, eventuálně i organické látky, které na zemi vznikly abiogenní cestou (Zdroj: Jan Babčan: Predbehli žuly život?, časopis Quark.). Následkem příslušných reakcí je oxid křemičitý vytrháván z ostatních křemičitých hornin (jílů apod.), projde fází, v níž je rozpuštěn v mořské vodě, a posléze se usadí ve vrstvě na mořském dně.
Každopádně otázka, zda zde žuly mohly být už před vznikem života, není uzavřená.
