Komentář: Platón, relativita, superstruny a geometrie vesmíru
Fyzika |
Teorie relativity provedla mj. destrukci klasického newtonovského prostoru. Je však zajímavé, že úvahy o geometrii světa jaksi odtržené od hmotné výplně zůstaly i nadále v popředí zájmu - minimálně u popularizátorů vědy.
Sdílet
Teorie relativity provedla mj. destrukci klasického newtonovského prostoru. Je však zajímavé, že úvahy o geometrii světa jaksi odtržené od hmotné výplně zůstaly i nadále v popředí zájmu – minimálně u popularizátorů vědy.
Když z relativistické kosmologie vyplynuly jako možné modely svět hyperbolický, rovný eukleidovský i do sebe uzavřená čtyřrozměrná koule (sférická či eliptická geometrie), stalo se povinností téměř každé popularizující knihy se k tomuto problému vyjádřit. Snad proto, že tato otázka souvisí s konečností/nekonečností i dalším osudem vesmíru. Ale asi nejen proto.
Geometrie je v kurzu stále. Koncepce superstrun řeší jednak otázku smrštěných rozměrů, dále se zabývá třeba i diskusemi o tom, zda je prostorových rozměrů devět či deset. Ačkoliv prostor je vlastně až důsledkem interakcí strun, samotné struny chápeme opět jako objekty primárně geometrické (např. jako jednorozměrné smyčky – v kontrastu s bodovými či trojrozměrnými klasickými částicemi).
Smrt newtonovského prostoru není zdaleka koncem celého pojetí, spíše jeho prohloubením. Stále hledáme, jaké geometrické vlastnosti mají jeho základní kameny. Od Newtona jsme se vzdálili de facto jen tím, že prostor nechápeme jako nezúčastněné jeviště, ale zároveň jako produkt fyzikálních interakcí. Paradoxně se tak vracíme k ještě starší představě vystopovatelné až k Platónovi.
Přesvědčení, že jádrem k pochopení svět je geometrie, se táhne už od antiky. Záliba v pravidelných mnohostěnech měla mnohdy rozměr až obsesivní. Na platónské škole, aténské Akademii, visel přímo nápis "nevstupuj, kdo nejsi znalý geometrie". Platón v dialogu Timaios (mj. i jeden ze zdrojů, odkud se odvíjí atlantománie) popisuje, jak svět byl utvořen "podle míry a čísla" z rovnoramenných trojúhelníků – jejich různou kombinací dospěl např. k základním živlům – samozřejmě v tehdejším pojetí. Postulovaný vztah mezi látkou a geometrií snad v té době souvisel se studiem krystalů.
Timaios je přitom z hlediska fyziky mezi Platónovými dialogy dílem klíčovým, svým kosmologickým zaměřením stál zhruba řečeno proti starozákonní Genesi. A ačkoliv dnes nepředpokládáme, že by svět byl složen z trojúhelníků, tuto geometrizaci máme zakódovanou stále v sobě.
Právě v Timaiovi je také zřejmě poprvé na scénu uvedena postava demiurga, zdatného a dovedného řemeslníka, který vytvořil náš svět. Na vztah této antické představy s moderní fyzikou upozorňuje např. doslov Jiřího Langera ke knize Briana Greena Elegantní vesmír (Mladá fronta, Praha, 2001).
Minimálně v souvislosti s názvem knihy samozřejmě zbývá dodat, že již v antice patřila k hlavním předpokládaných zákonům světa "jako celku" jeho elegance. Jiří Langer ovšem převádí eleganci z antického chápání do moderní kosmologie. Ačkoliv je těžko říct, co se vlastně elegancí dnes ve fyzice přesně míní, kromě nutné a již v antice vyzdvihované úspornosti (např. jednoduché univerzální zákony, symetrie – zase geometrický pojem!) by současná "elegantní" teorie měla podle Langera zahrnovat i jistou překvapivost použitých nápadů. Z tohoto hlediska neeukleidovské geometrie i superstrunová teorie jistě obstojí.
Otázka, jaký je vztah mezi elegancí a realitou, však samozřejmě zůstává. Středověký kosmos byl také stavbou velmi elegantní a to nakonec celou představu nezachránilo…
Související otázkou je pak "zdroj geometrie" na psychické úrovni. Platonici by samozřejmě operovali nějakým světem idejí, zřejmě čistě matematickým/geometrickým. Ale to už je jiná (a i na Science Worldu již mnohokrát probíraná) otázka.
Komentáře
Napsat vlastní komentář
Pro přidání příspěvku do diskuze se prosím přihlašte v pravém horním rohu, nebo se prosím nejprve registrujte.