Na naše otázky odpovídá Tomáš Přibyl z České kosmické kanceláře (http://www.czechspace.cz/), která je jakousi neoficiální pobočkou European Space Agency (ESA) v Česku.
Jakým způsobem se Česká republika podílí na současném kosmickém výzkumu?
Česká republika se zapojuje v mnoha ohledech, byť jistě nevyužíváme všech možností. V naší zemi existují firmy a organizace, které se kosmickým aplikacím nebo výzkumu věnují. A to buď z historických důvodů (dlouhodobá orientace) nebo z důvodů pragmatických (jasný přínos ekonomický i technologický).
Samozřejmě nemohu jmenovat žádné velké kosmické projekty, kde bychom hráli stěžejní roli – na to nemáme ani ekonomicky, ani technologicky. Do těchto velkých programů se ale v rámci svých možností zapojujeme. Čeští vědci vyhodnocují data přicházející z evropských družic. Naši specialisté se podíleli na vývoji jednoho z přístrojů pro veleúspěšnou sondu Cassini. Vyrobili jsme snad jako jediná země z bývalého východoevropského bloku (Rusko pochopitelně nepočítaje) po politických změnách v roce 1989 vlastní družici (MIMOSA). Nyní jsou české firmy v rámci programu SURE (the international space Station: a Unique REsearch infrastructure, program pro zpřístupnění Mezinárodní kosmické stanice vědcům z nových členských zemí EU) pozvány k zapojení se do experimentů na stanici ISS… Opravdu si myslím, že toho není málo.
Podotýkám také, že Česko má coby druhá země ze států východní Evropy podepsánu v Evropskou kosmickou agenturou ESA dohodu o přidruženém členství.
Jak tedy vypadá český "kosmický průmysl"? Jsou zde nějaké specializované firmy dodávající technologie či realizující jiné zakázky třeba pro NASA?
Průmysl v tom smyslu, v jakém bývá vnímaný, tedy celý silný obor stojící na vlastních nohou a se silným ekonomickým zázemním, tady, musím přiznat, chybí. Český "kosmický průmysl" představuje několik málo firem zaměstnávajících řádově desítky pracovníků. Pochopitelně, kdybychom chtěli počítat také příležitostné dodavatele a všechny jejich zaměstnance, dostaneme se na desetitisíce lidí – což by ale nebyl korektní údaj.
Je však zajímavé, že všechny studie ukazují, že možnosti českého „kosmického průmyslu“ jsou mnohonásobně vyšší – máme tradici, máme šikovné lidi, máme nápady… Kde je tedy chyba? Možná v tom, že se průmyslový sektor nedostává k informacím o možnostech zapojení se do výzkumu vesmíru. A to je jeden z úkolů rozvíjející se České kosmické kanceláře, která si klade za cíl být mj. právě jakýmsi informačním centrem.
Abych ale odpověděl i trochu konkrétněji. Za všechny organizace v ČR lze zmínit třeba firmu BBT-Materials Processing, která navazuje na minulé experimenty s krystalizátory na palubách sovětských orbitálních stanic. Dále je to firma Gisat, která nabízí a prodává snímky z družicového průzkumu – včetně zpracování těchto dat (mapy terénu pro komunikační operátory, záplavové oblasti, územní plány aj.). Další firmy se pak podílejí na evropském satelitním programu Galileo – namátkou jmenujme třeba ICEsat nebo Iguassu.
Galileo je určitě nejznámějším evropským počinem této kategorie. Jaké další projekty existují?
Zajímavé je snad uvést, že Galileo není aktivitou Evropské kosmické agentury ESA, ale je to projekt iniciovaný a podporovaný Evropskou komisí. ESA zde poskytuje pouze/především (to je pochopitelně věc osobního názoru) podpůrnou roli.
Dalším podobným velkoprojektem je GMES (Global Monitoring for Environment and Security). To je vlastně program, jehož cílem bude shromáždit a zpracovat data ohledně globálního prostředí na Zemi tak, aby z nich vznikly smysluplné informace. Tento program ošeří dva soudobé nešvary: jednak nezpracovávání získaných dat (máme jich velké množství a nejsme je schopni smysluplně třídit) a jednak jejich nepřevádění na informace (máme mnoho dat, ale nedokážeme v nich nacházet korelace, interpretovat je apod.). GMES je projekt, který se ovšem nebude skládat pouze z kosmického segmentu. Což je podle mne také velmi dobře, protože družice by měly tvořit jednu, ale nikoliv jedinou součást získávání jakýchkoliv informací – nejen ekologických a bezpečnostních, ale třeba i vědeckých, astronomických, meteorologických apod.
Liší se nějak priority amerických a evropských programů na výzkum vesmíru?
V zásadě nikoliv. Existuje část programů čistě vědeckých, které nám mají pomoci odpovědět na základní otázky týkající se povahy světa, v němž žijeme. S využitím jejich výsledků v praxi v krátkodobém horizontu se nepočítá, byť ani to není vyloučeno. A pak jsou zde programy aplikační – družicové snímkování, meteorologie, ekologie, materiálové výzkumy, komunikační technologie…
Pokud ale chcete srovnání amerických a evropských programů, pak USA mají bohatší historii (a tedy i znalostní bázi), více zkušeností a jsou silnější ekonomicky. Navíc netrpí takovou roztříštěností a protichůdností národních zájmů jako Evropa. Tím neříkám, že je na tom Evropa hůře – fakt ale je, že tyto faktory Starý kontinent brzdí. Než bude v kosmonautice tam, kde jsou nyní Spojené státy, bude Evropa muset urazit ještě kus cesty.
Jaké jsou hlavní úspěchy a neúspěchy evropských programů? Mám na mysli třeba patenty, běžně používané technologie…
Obecně ESA uvádí, že každá měnová jednotka investovaná do kosmického výzkumu se vrací v krátkodobém a střednědobém horizontu sedmnáctinásobně. Ve kterém jiném oboru je možné se pochlubit podobnou návratností?
Málo známá je třeba obrovská pomoc evropských satelitů při povodních na Moravě v roce 1997 či o několik let později v Čechách. To, že krizové štáby měly k dispozici v reálném čase informace o aktuální situaci umožnilo činit správná rozhodnutí a předejít větším ekonomickým škodám i ztrátám na lidských životech. Asi lze jen těžko spočítat, kolik životů bylo takto zachráněno, nicméně veřejné ocenění si satelity určitě zasloužily.
Má EU v oblasti kosmického výzkumu šance či ambice nějak předstihnout USA? Jaký je vůbec rozpočet ESA v porovnání s NASA?
Myslím, že žádné kosmické závody se dnes nebudou konat, rozhodně ne mezi USA a Evropou. Obě strany mají příliš mnoho společných projektů a nemají žádný důvod se snažit nad druhou vyvyšovat. K čemu bude Americe to, že bude Evropanům ukazovat své kosmonauty na Měsíci? Toto bylo politické vítězství nad Sovětským svazem před třiceti lety – ale ne nad Evropou dnes. A naopak, Evropa má v některých oblastech před USA určitý náskok (nyní třeba v meziplanetárním průzkumu), ale nemá smysl dělat z toho nějakou otázku "politického" soupeření.
Něco podobného je pochopitelně na jedné či druhé straně teoreticky možné, ale prakticky asi nikdo nevydá dlouhodobě bezúčelně závratné sumy na nějaké optické vítězství nad druhou stranou.
Když už bych měl nějak zkusit rozlišit mezi evropským a americkým přístupem, napadá mě následující: V Americe jsou kovbojové – můžou sondu vystřelit desetkrát s tím, že když dva zásahy minou, nic se neděje. Evropští vědci ale vědí, že jejich ekonomické možnosti jsou omezené, při nezdaru prostě těžko dostanou peníze na zopakování programu. Proto je jasným trendem vypouštění menšího počtu zařízení, ale kvalitněji připravených a otestovaných.
Konkrétně co se rozpočtu týká: ESA má oproti NASA rozpočet asi čtvrtinový. Je to ovšem trochu zavádějící srovnání, protože ve skutečnosti jde na kosmonautiku v Evropě státních peněz daleko více. Mnoho zemí (především Francie, Itálie, Německo a další ekonomicky silné státy) si totiž udržuje své štědře dotované národní agentury. Podle mého názoru je škoda, že se tyto prostředky takto dělí, ESA by při jejich sjednocení mohla být výrazně silnější. Ale taková je prostě Evropa…
druhý díl rozhovoru:
http://www.scienceworld.cz/sw.nsf/ID/5C537519FE868546C125713000694292
