Malá rizika máme tendenci přeceňovat, relativně větší zase podceňovat. Proč se tak děje – a je to vůbec pravda?
V knize "Základy stupidologie" je uveden následující příklad. Při řízení motocyklu nebo automobilu mají řidiči často pocit, že pravděpodobnost úmrtí je stejná jako riziko smrtelného zasažení bleskem. A jaká že jsou čísla? Motocykl: 1 ku 10 000 (bohužel neupřesněno, co to číslo má znamenat), blesk 1 ku 10 milionům, automobil 1 ku milionu. Při celoživotním řízení automobilu je však pravděpodobnost smrti při nehodě 1/50 (údaje prý pro USA).
Zdroj: František Koukolík, Jana Drtilová: Základy stupidologie, Galen, Makropulos, Praha 2002
Poznámky:
– Pokud by byly úlohy takto "číselně" zadány, šlo by vše chápat. Pravděpodobnost je už tak jako tak malá, nedokážeme rozlišit rozdíl mezi miliontinou a stomiliontinou. Na druhé straně ale z vlastní zkušenosti nejspíš známe (znali jsme) lidi, kteří zemřeli při dopravních nehodách, a naopak stěží známe někoho, kdo byl zabit bleskem. Z tohoto hlediska bychom se spíše měli "emotivně" obávat auta, ne blesku.
– Údajně máme mít tendenci také podceňovat rizika pořádně velká (vysoký tlak, kouření…). Potíž je ale v tom, že třeba u vysokého tlaku není kauzalita vedoucí k smrti tak zřejmá. Navíc třeba zemřeme až v relativně vysokém věku (a na něco tak jako zemřít musíme, alespoň se lze obávat, že vynálezu "pozemské" nesmrtelnosti, je-li vůbec možný, se nedožijeme).
– "Celoživotní řízení automobilu" je také příklad trochu divný. Rozhodujeme-li se před jednotlivou jízdou, nepočítáme do toho minulá rizika (to už jsme přežili, jinak bychom teď nemohli vyjet). Na rozdíl třeba od kouření se riziko při řízení automobilu obecně asi nijak nekumuluje. Možná máme větší zkušenosti, možná naopak víc a víc riskujeme, ale těžko k tomu říct co dalšího.
– Možná relativně přeceňujeme malá rizika kvůli médiím – která nám právě pro výjimečnost servírují věci pokud možno senzační/kuriozní/efektní? Bojíme se teroristického útoku nebo nezvladatelného psa spíše než infarktu?
– Ve středověku se zemřít násilnou smrtí pokládalo za něco problematického – byť právě tak umírali i světci. "Slušný člověk" měl vědět dopředu, že zemře, by se na to mohl připravit. Snad to tak funguje i dnes? (a nebo naopak – preferujeme smrt nečekanou a náhlou?)
