Titus Lucretius Carus a jeho rozsáhlá básnická skladba O přírodě bývá někdy pokládána za doklad antického materialismu, eventuálně starověkého vědeckého myšlení. Pokusíme se ukázat, jak je takové tvrzení ošidné…
Lucretius Carus je především obdivovatelem a popularizátorem nauky Epikúra. Ta samozřejmě (alespoň původně) neobnášela žádný primitivní hedonismus, jak se Epikúrovi snažili podsouvat jeho kritici. Nicméně z hlediska náplně Science Worldu nám stejně Epikúros nevyjde zdaleka v nejlepším světle.
Ve 3. století př. n. l. Eratosthénés v Alexandrii vypočítá velmi přesně obvod Země. Ačkoliv se ne všechny jeho výsledky dochovaly a určité problémy jsou také s přesným převodem jednotek, podle všeho se mu přibližně správně podařilo spočítat také velikost Měsíce a Slunce a jejich vzdálenost od Země. Ve stejné době Epikuros v Athénách učí, že Slunce je veliké asi dvě stopy, že není větší, než jak ho vidíme na obloze. Pokud jsou Epikúros či Carus pokládáni za starověké materialisty, pak to materialismu rozhodně ke cti nesvědčí.
Epikuros přímo zavrhuje studium přírody. Carus napíše báseň o přírodě pouze proto, aby dění ve světě vysvětlil (ovšem způsobem otřesným i vzhledem k úrovni vědy v jeho době) a lidi zbavil strachu před bohy, znameními, horoskopy, osudem či posmrtným životem, reinkarnacemi apod. (Existenci bohů přímo nepopírá, ale tvrdí, že se o lidský svět nijak nestarají, není třeba se jich tedy bát ani je uctívat.) Tvrdí, že existují pouze atomy a prázdno.
V tom se shoduje třeba s Démokritem, ale jaký je propastný rozdíl mezi epikúrejstvím a prvními atomisty či Miléťany či s helénistickými alexandrijskými matematiky. Gnoseologický optimismus, zájem o experimenty a zvídavost zcela mizí. Epikúros se o studium přírody vůbec nezajímá, pokládá je dokonce za škodlivé. (V tomto smyslu by se De rerum natura mohlo možná vhodněji překládat jako "O podstatě světa", není to přírodovědné dílo v pravém slova smyslu.) Jeho učení není vědou a filozofií je leda potud, pokud bychom za filozofii pokládali psychoterapii.
Jak že Epikúros, respektive Carus, dokládají své poněkud divoce znějící tvrzení, že slunce ve skutečnosti není větší, než ho vidíme?
Neboť to všechno, co vidíme z veliké dálky,
skrz moře vzduchu, má spíše rozplizlý obrys
než menší rozměr…
Totéž má platit i pro hvězdy:
Vždyť i ty ohně, jež vídáš na této zemi,
když popatříš na jejich třepot a zářivý plápol,
viděny z dálky se mění jen docela málo.
(Na rozdíl od jiných věcí, u nichž fungování perspektivy uznávají.)
Jako by nestačilo, že Epikúros a Carus se domnívají, že slunce není větší, než ho vidíme, přicházejí s myšlenkou ještě mnohem kurióznější. Slunce a Měsíc každý den znovu vznikají a znovu zanikají – jejich oheň pohasne a pak zase znovu vzplane. (Zde je snad jakási ozvěna myšlenek Hérakleita o kosmickém ohni, který periodicky skomírá a znovu se rozhoří.)
Slunce je dlouhou poutí ochablé a umdlelé od množství vzduchu, zanikne. Zato ráno:
… z temene Idy,
když vychází slunce, je porůznu plameny vidět,
jež pak se stekou v kouli a vytvoří kotouč.
Na tom, že slunce se takto objevuje znovu a znovu, není podle Cara nic divného – vždyť květy se také každoročně objevují znovu a nejde přitom o tytéž květy. Dokonce i měsíc se může rodit stále znovu, ač bude přitom korespondovat jeho fáze. Názor svojí bizarností snad až sympatický.
Carus si není jistý ani tím, zda má Měsíc vlastní světlo nebo zda se jedná o světlo sluneční (opět objev již iónských filozofů). Uzavírá to způsobem pro svoji filozofii typickým – je to vlastně jedno. Tím předznamenává i křesťanské odmítání vědeckého myšlení ve stylu "ke spáse není taková vědomost potřebná".
Zdroj: Titus Lucretius Carus: O přírodě (De rerum natura, Svoboda, Praha, 1971, překlad Julie Nováková) a další
P.S. De rerum natura je podle mého názoru dílo zajímavé coby básnická sbírka, jistě i díky překladu Julie Novákové. Šlo mi v této kritice spíše o vědeckou "hodnotu" díla. Každopádně by bylo na pováženou, pokud by materialisté nedokázali v dějinách filozofie a vědy najít následováníhodnější vzory.
