Logika bývá pokládána za způsob, jímž lidé myslí, eventuálně za ideál, jak by myslet měli. Existují však i zcela odlišná pojetí toho, k čemu je nám logika dobrá.
Jeden z přístupů zastává i prof. Peregrin v právě vycházející knize Logika a logiky. Domnívá se, že nejde o způsob myšlení (naopak – spojování logiky s psychologií je pro ni zhoubné, protože vnáší prvek subjektivity), ale sekundárního zdůvodňování.
Jedná se tedy o společenskou záležitost – sám sebe mohu přesvědčit jakkoliv, jde ale o to, jak svá přesvědčení dokážu v diskusi obhájit/zdůvodnit. Logika by pak byla způsobem, jak přesvědčivě doložit tvrzení, která jsou pronášena veřejně.
Logika ovšem není ani tak rétorikou, ale spíše způsobem, jak kauzalitu (logickou) převádět na elementární vyvození, která jsou nezpochybnitelná (pokud např. správně rozumíme slovům daného jazyka; pomiňme případ, že argumentaci neporozumíme úmyslně, protože autorovi děláme naschvály; každopádně se zde ukazuje vazba mezi logikou a analýzou jazyku/lingvistikou/analytickou filosofií).
Ani matematikové na své objevy nepřicházejí "logicky", musejí je pak takto ovšem doložit/dokázat.
Zdroj: Jaroslav Peregrin: Logika a logiky, Academia, Praha, 2004, http://www.academia.cz
Poznámka Pavel Houser: Pouze bych dodal, že ono "formální dokazování" děláme často i sami pro sebe, tedy nejen v rámci diskuse/sporu s okolím. Přece jenom víme, že nás naše nápady už xkrát zavedly do slepých uliček. Proto se třeba snažíme o nějaký logický (či obecněji matematický) důkaz našeho předpokladu, než vůbec budeme v přemýšlení pokračovat dál. Zajímá nás, nakolik je náš "mezistupeň" pevný.
Jinak řečeno – pokud by člověk zůstal na světě sám, nedomnívám se, že by se logické/formální usuzování pro něj stalo zbytečným.
