V období pleistocénu vyhynula celá řada severoamerických savců. Zatímco u malých zvířat je toto číslo odhadováno na asi 10 % všech druhů žijících v té době na severoamerickém kontinentě, u zvířat velkých se má jednat o celých 72 %. Jak vysvětlit tento obrovský rozdíl?
(Zdroj: David Raup: O zániku druhů, Lidové noviny, Praha, 1995, hranice mezi "malým" a "velkým" druhem stanovena na hmotnost 44 kg)
Možné výklady tohoto jevu by mohly být následující:
– Velikost se ukázala být nevýhodnou během ústupu glaciálního klimatu (druhy žijící v chladných oblastech jsou větší především kvůli tomu, že tímto způsobem optimalizují vztah mezi povrchem a objemem těla; pokud se po skončení doby ledové oteplilo, zkomplikovalo to především větším zvířatům).
– Dlouho žijící druhy mohou již obtížně projít další evoluční proměnou (která je nutná v případě změny vnějších podmínek). Protože v přímých liniích obvykle velikost druhu roste, dlouho žijící druhy jsou zpravidla větší. Celý tento argument je ovšem hodně vykalkulovaný.
– Nejde ani tak o obecnou vlastnost, ale o výsledek činnosti člověka. Pokud se na vyhynutí severoamerických savců nějak podíleli první indiáni, kteří přišli do dosud neobydlené země, bylo by logické, že lovili primárně větší zvířata.
– Jde o náhodu. Pravděpodobně bychom zjistili i celou řadu dalších korelací (třeba že vyhynuly přednostně druhy vybavené rohy či kopyty), ale nemá to žádnou "hlubší" příčinu. Mezi některými veličinami se korelace objeví zcela zákonitě, byť vlastně náhodně (otázka, co by se stalo, pokud bychom hranici 44 kg posouvali oběma směry).
