Podle New Scientistu by části Titanu mohly být bičovány jakými "monzunovými dešti" kapalného metanu.
Zaznamenaná existence bouřek a mraků jak se zdá potvrzuje, že metanový cyklus může na Titanu fungovat podobně jako na zemi cirkuluje voda. V článku se ovšem spekuluje o tom, že povrch Titanu by mohl odpovídat spíše pozemským pouštím – dlouhá období sucha a náhlé prudké přívaly. Po většinu času zůstávají koryta řek vyschlá. Otázkou je periodicita, s jakou dochází k povodním – může být klidně v řádu tisíců let.
I na Zemi vznikly rozsáhlé usazeniny často při masivních záplavách, ve kterých rozvodněný tok dokáže přemístit velké množství materiálu (v článku je jako příklad uváděn Velký kaňon v Coloradu, který údajně také nevznikal "běžným provozem" řeky). Podobně se zdá, že ani na Marsu netekly klidné vodní toky, ale spíše výlevy ničivého typu. A stejně může "geologie" fungovat snad i na Titanu. V této fázi se samozřejmě jedná spíše o hypotézy.
Metanu je podle stávajících odhadů každopádně v atmosféře Titanu dost na to, aby po zkapalnění pokryl celý povrch Saturnova měsíce vrstvou o výšce 10 metrů.
Zdroj: http://www.newscientistspace.com/article.ns?id=dn7975
Poznámka: Ve scifi literatuře mě vždy nejvíce fascinovaly právě popisy těchto neobvyklých světů ve stylu "Lijáky metanu bičovaly mastné skály zamrzlého čpavku, ve kterých jako drobná světla zářily modré úlomky měďnatých solí a na to vše zahloubaně pohlížely kulaté stříbřité oči sedmi matných měsíců." Výzkum Titanu v této fázi poněkud připomíná právě tento poetický aspekt scifi literatury.
