Kniha „Vzestup a pád moderní medicíny“ je publikací lehce kontroverzní. Mohli bychom logicky namítat, že v době farmakogenomiky, zavádění nanotechnologií do medicíny, moderních vyšetřovacích/diagnostických/zobrazovacích metod a stále se zvyšujícího průměrného věku se o žádný pád nejedná. Dejme ovšem slovo autorovi knihy – proč se podle něj moderní medicína nachází v krizi?
James Le Fanu přichází s následujícími argumenty:
– stále méně lékařů jejich práce baví. Lékařská práce se stala spíše rutinou, na rozdíl od dřívější medicíny doktor jen zřídka naráží na případy, které by ho nějak intelektuálně stimulovaly. (Tady by stálo za to dodat, že medicíně a její efektivitě by pak zřejmě prospěla další automatizace – ať už zastánci „lidských“ aspol. přístupů třeba vyskočí z kůže.)
– jsme zdraví, ale ustaraní, žijeme v obavách a neustále se sledujeme (nebo alespoň značná část populace). Pořád obsedantně kontrolujeme, zda to, co jíme, je zdravé („jako by vejde se šunkou byla smrtelně riskantní záliba,“ jak píše Le Fanu). Tento aspekt hypochondrie je důsledkem různých sociálních doktrín (strach ze znečištění apod., stejně ale jako přepjatý „důraz na osobní zodpovědnost za své zdraví“). Každopádně to vede k tomu, že lidé docházejí k lékařům, když jim vesměs nic není. Lékaři jsou pak svými pacienty především znechuceni a jejich frustrace z práce se zvyšuje (viz předchozí bod).
– stoupající popularita alternativní medicíny. Le Fanu tvrdí, že na Západě tento trend nastal až v 80. letech (do té doby prý na Západě o tyto praktiky de facto nebyl zájem, dnes šarlatánské postupy v té či oné míře vyzkouší ročně asi třetina celé populace, byť často asi spíše z jakéhosi rozmaru), ve východní Evropě máme pohled samozřejmě zamlžen abnormální politickou situací před pádem sovětského bloku.
– stoupající cena zdravotní péče. Tento jev souvisí s bodem 2, kdy je zdravotnický systém zaplavován nesmyslnými žádostmi pacientů. Ve zdravotnictví se plýtvá, v systému sociálního státu není zdravotnictví funkční a náklady rostou nade všechny meze (viz děsivý deficit USA, na kterém má zdravotnictví svůj podíl, viz např. http://www.bw.cz/bw.nsf/ID/307045A281FAB808C125711300307724). Le Fanu ovšem kritizuje i nasazování moderních metod, které jsou sice přesné, ale drahé. Pokud si stěžujete na boleti hlavy, není podle něj třeba, aby vám hned začali dělat radiologickou diagnostiku (což se často děje).
Le Fanu si kromě těchto čtyř bodů všímá i vývoje farmaceutického průmyslu. Podle něj i přes obrovské částky investované do vývoje množství nově objevených léků ve skutečnosti klesá. Respektive objevují se dokonalejší varianty, které je třeba příjemnější užívat, mají méně vedlejších účinků, ale zhruba od 80. let se skutečně zásadně nové prostředky údajně neobjevily. Je možné, že éra „jednoduchých účinných“ molekul se už prostě vyčerpala (autor neuvažuje, nakolik má na vývoj farmaceutického průmyslu vliv přeregulované prostředí, pojetí patentů, pozitivně ale naopak nové způsoby hledání léků, počítačové simulace apod.).
Nakonec si Le Fanu všímá toho, že drtivá většina léků není výsledkem plánovitého vývoje, ale byla objevena náhodou při studiu něčeho úplně jiného. Často nebyl vůbec znám mechanismus, proč něco funguje (hlavně léků s účinkem na psychiku), výsledek byl pouze empirický a vysvětlení v podobě různých neurotransmiterů a jejich mechanismů bylo dodáno až mnohem později. Le Fanu z tohoto hlediska kritizuje „příliš vědecký/racionální“ přístup oproti obyčejné empirii. Nemusíme vědět, proč něco funguje, tudíž ani cílený výzkum nemusí být zárukou úspěchu.
Le Fanu v této souvislosti analyzuje také pád psychoanalýzy, ke kterému došlo od zhruba 70. let 20. století. Bez ohledu na veškerou (z dnešního pohledu) šarlatánskost freudovských i jakýchkoliv jiných psychoanalytických přístupů byla v jejich jádru racionální představa o různých tocích, kterými protéká libido či jiné životní energie, převody do dětství a studia tehdejších traumat apod. (byť u psychoanalýzy se jedná spíše o jakýsi pláštík racionality a z hlediska evoluční psychologie celý obor prostě nedává smysl a Popper ho spolu s marxismem označil za hlavní psudovědy 20. století). Ukázalo se, že takováhle velká a snad i „konzistentní“ teorie je ovšem prostě neúčinná oproti dodávce prosté chemie – přičemž je třeba zdůraznit, že původně se vesměs nevědělo, proč vlastně lithium, SSRI, MAO inhibitory nebo valium/diazepam zabírají, bylo to vítězství empirie nad velkou „racionální“ teorií. Obyčejná sůl lithia porazila složité teorie odvozené z řecké mytologie. Chemici se o nějakou teorii duševních poruch přitom prostě nezajímali. Oproti psychoanalýze, která měla trvat léta a s nejistými výsledky, zabralo lithium na manickou poruchu navíc prakticky okamžitě. Podle Le Fanu by se tedy dnes „léčení těžkých nemocí psychoanalýzou dalo kvalifikovat jako zanedbání péče“ (tady je další otázkou, co je pro zdravotnický systém a jeho jednotlivé složky výhodnější ekonomicky).
Zdroj: James Le Fanu: Vzestup a pád moderní medicíny, Academia, Praha, 2001
