Rakušané a neoklasici nesouhlasí ohledně užití matematického formalismu v matematické analýze. Od počátků rakouské školy poukazoval její zakladatel, Carl Menger, na výhody neformalizovaného jazyka, totiž že dokáže zachytit podstatu (das Wesen) ekonomických jevů, zatímco matematický jazyk nikoliv. V dopise, který adresoval Walrasovi v roce 1884, se Menger divil: „Jak můžeme dospět k poznání této podstaty, například podstaty hodnoty, pozemkové renty, podnikatelských zisků, dělby práce, bimetalismu a tak dále, pomocí matematických metod?“ (Walras 1965, 2: 3). Matematický formalismus je vhodný zejména pro vyjádření rovnovážných stavů, které neoklasičtí ekonomové studují, avšak neumožňuje nám včlenit do analýzy subjektivní časovost, a tím méně podnikatelskou tvořivost – obojí podstatné znaky rakouského analytického diskurzu. Hans Mayer možná nejlépe shrnul neadekvátnost užívání matematického formalismu, když napsal:
V podstatě jde o to, že jádrem teorií matematické rovnováhy je více či méně zjevný chybný princip, a sice že v systémech simultánních rovnic jsou dávány dohromady nesimultánní proměnné operující v geneticko-kauzální posloupnosti, jako kdyby tyto proměnné existovaly současně. Vše je synchronizováno v rámci „statického“ přístupu, přičemž v realitě máme co dočinění s procesem. Avšak nelze jednoduše uvažovat dynamický proces „staticky“ jako stav klidu, aniž by bylo eliminováno právě to, co ho dělá tím, čím je. (Mayer 1994, 92)
Z výše uvedených důvodů shledávají zastánci rakouské školy, že mnoho teorií a závěrů, které neoklasikové formulují ve svých analýzách spotřeby a výroby, nedává žádný ekonomický smysl. Příkladem je „zákon vyrovnávání cenou vážených mezních užitků“, který spočívá na velmi chabých základech. Tento zákon ve skutečnosti předpokládá, že jednající je schopen současně zhodnotit užitek všech statků, které má k dispozici, a přehlíží fakt, že každé jednání je postupné a kreativní a že veškeré statky nejsou hodnoceny ve stejný okamžik vyrovnáním jejich očekávaných mezních užitků, ale spíše jeden po druhém v kontextu různých stadií a činů, pro každý z nichž může být odpovídající mezní užitek nejen odlišný, ale i nesrovnatelný (Mayer 1994, 81–3).
Stručně řečeno, rakušané považují užívání matematiky v ekonomii za nesprávné, protože matematická metoda dává dohromady veličiny, které jsou heterogenní z hlediska času a podnikatelské tvořivosti. Ze stejného důvodu také rakušané považují neoklasická axiomatická kritéria racionality za nesmyslná. Jestliže tedy jednající preferuje A před B a B před C, může klidně preferovat C před A, aniž by přestal být „racionální“ nebo „konzistentní“, pokud prostě změní názor (i když o dané záležitosti přemýšlí třeba jen setinu sekundy). Pro rakouské ekonomy obvyklá neoklasická kritéria racionality směšují dohromady koncepty konstantnosti a konzistence (Mises 1996, 102–4).
…
Hayek používá termín „scientismus“ k označení neopodstatněného používání metodologie přírodních věd na poli věd společenských (Hayek 1952a). Ve světě přírody existují konstanty a funkční vztahy, což umožňuje používání matematického jazyka a provedení kvantitativních experimentů v laboratoři. Avšak v ekonomii, oproti fyzice, inženýrství a přírodním vědám, rakušané žádné funkční vztahy (a tedy žádné nabídkové, poptávkové ani nákladové funkce, ani funkce jiného typu) nevidí. Vzpomeňme, že podle matematické teorie množin je funkce jednoduše korespondencí mezi prvky dvou množin, „původní množiny“ a „množiny obrazů“. Vezmeme-li v potaz vrozenou tvořivou kapacitu lidských bytostí, které neustále generují a objevují nové informace za každých specifických okolností, ve kterých jednají za účelem dosažení cílů, jež sledují, a prostředků, které považují za dostupné, je zřejmé, že v ekonomii žádný ze tří prvků, nezbytných pro to, aby vznikl funkční vztah, není přítomen: za prvé, prvky původní množiny nejsou ani konstantní, ani dané; za druhé, prvky množiny obrazů nejsou ani konstantní, ani dané; a především za třetí, korespondence mezi prvky těchto dvou množin nejsou dané, nýbrž se neustále mění, jakožto výsledek jednání a tvořivé kapacity lidských bytostí.
Rakušané proto tvrdí, že používání funkcí v ekonomické vědě vyžaduje předpoklad konstantnosti informací, což naprosto eliminuje onoho hlavního protagonistu každého sociálního procesu: lidskou bytost vybavenou vrozenou podnikatelskou schopností tvořit. Velkou zásluhou rakušanů je jejich demonstrace toho, že je možné rozvíjet veškerou ekonomickou teorii logickým způsobem při zahrnutí konceptu času a tvořivosti (praxeologie), tj. bez jakékoliv potřeby používat funkce či předpoklady konstantnosti, které nejsou slučitelné s tvořivou povahou lidských bytostí, jež jsou jedinými skutečnými protagonisty sociálních procesů – předmětu ekonomického výzkumu.
Tento text je úryvkem z knihy
Jesús Huerta de Soto: Rakouská škola – Tržní řád a podnikatelská tvořivost
Dokořán 2012
O knize na stránkách vydavatele
