Cestování časem v Einsteinově vesmíru je další titul popularizující poslední pokrok v oblasti kvantové fyziky a kosmologie. Navíc, jak už název ukazuje, se text samozřejmě točí kolem populární otázky strojů času.
Pokud je čas prostě jedním z rozměrů, proč se v něm můžeme pohybovat pouze jedním směrem? Ukazuje se tedy, že se jedná o rozměr nikoliv ekvivalentní s ostatními, ale přece jen něčím specifický. Touha cestovat časem ale stále zůstává a tak, třebaže fyzika ukáže nemožnost, hledají fyzikové další a další speciální způsoby, jak by to přece jen jít mohlo.
Tak se samozřejmě dostaneme ke konceptům, které by cestování časem umožnily (červí díry apod.). Logicky následuje záplava logických paradoxů, kterou by s sebou stroje času přinesly. Richard Gott však současně ukazuje, jak se s těmito paradoxy vypořádat, respektive smířit (ve fyzice je alespoň z pohledu zdravého rozumu paradoxů celá řada).
Text knihy posléze začíná od návrhů strojů času mířit k obecnějším otázkám kosmologie. Autor navrhuje například poměrně bizarní (a samozřejmě velmi paradoxní) model vesmíru, který vytvoří sám sebe právě jakýmsi kanálem směřujícím do minulosti. Se strunovou teorií se zde pracuje jako s pravděpodobnou hypotézou, nicméně výklad struktury vesmíru není poplatný této jediné myšlence.
Další část knihy se poté věnuje otázkám různých pravděpodobností. Jak dlouho bude existovat lidská civilizace? Odpověď podle autora nabízí tzv. Koperníkovská hypotéza, tedy přesvědčení, že tuto otázku neklademe v nijak výjimečném bodě škály. Jinak řečeno, jako první přiblížení můžeme vzít, že je stejně pravděpodobné, že se nacházíme v první polovině trvání lidské civilizace jako v polovině druhé. S použitím této logiky pak můžeme získat interval další existence na libovolné hladině pravděpodobnosti. Podobné matematické úvahy pak slouží jako základ pro řadu dalších předpovědí.
Závěr knihy je pak pesimistickým zamyšlením nad jednou zřejmě nevyužitou šancí – koncem kosmického programu a pohasnutí naděje, že by se lidstvo mohlo v blízké budoucnosti rozšířit ke hvězdám (založit soběstačnou kolonii na Marsu apod.).
Autor je lehce narcistní a někdy hovoří o problému tak, aby vyzdvihl své zásluhy o věc, dělá si sám trochu laciné PR. Současně přitom ukazuje i řevnivost, která panuje i v "čisté vědě", popisuje způsoby, jak se jednotliví vědci snaží, aby určitou myšlenku publikovali jako první právě oni.
Shrnuto: Je to velmi dobrá kniha, třebaže (alespoň podle mého názoru) na druhé straně nedosahuje křišťálové elegance Elegantního vesmíru či Stručné historie času. Zřejmě nejde o nový geniální výklad světa, nicméně řada velmi inspirativních postřehů se zde najde určitě. K tématům, které publikace předkládá k zamyšlení, se na stránkách Science Worldu ještě několikrát vrátíme.
(Richard Gott: Cestování časem v Einsteinově vesmíru, Argo a Dokořán, Praha, 2002)
