Od nositele Nobelovy ceny za fyziku Stevena Weinberga už známe knihy První tři minuty vesmíru a Snění o finální teorii. Ve sbírce esejů, které vyšla česky teprve v loňském roce, se Weinberg zabývá především jevy a lidmi, které pokládá za vědě nakloněné nepřátelsky.
V první řadě je zde samozřejmě otázka řekněme "příjemnosti" takového počínání. Má smysl se zabývat věcmi, které u člověka nejspíš budou vyvolávat negativní emoce? Není lepší (nebo alespoň příjemnější či jednodušší) se soustředit na to, co člověka zajímá a baví? Nedovedu odpovědět, Weinberg knihu každopádně napsal a řada lidí ji přečetla nebo přečte…
V první části knihy začíná Weinberg tématy spíše lehčího typu. Popisuje své výhrady k projektu Hvězdných válek, stejně jako historky spojené s jeho obhajobou částicového urychlovače v americkém Kogresu ("a můžeme prostřednictvím urychlovače najít Boha?", ptali se ho de facto kongresmani). Úvahy vážící se k různým spíše příležitostným politickým tématům najdeme i v dalších částech knihy.
Weinberg zde například obhajuje sionismus (sám zmiňuje svůj židovský původ) a je mu nepochopitelné, proč je trnem v oku západních liberálů. Popisuje všemožné utopie a antiutopie, negativní postoj zaujímá k zelenému hnutí, ale i k libertariánům a víře ve volný trh – z tohoto hlediska, přes veškerou averzi k levičáckým kritikům vědy, by šel Weinbergův politický postoj nejspíš označit za jakýsi umírněný a opatrný labourismus. Weinberg se třeba domnívá, že vyšší funkce ve vědě by měly být spíše prestižní, ne nutně spojené také s vyššími příjmy.
Weinberg se mnohdy vůbec pokouší tančit mezi pozicemi, které vypadají dost nesmiřitelně – současně se třeba prohlašuje za přítele Stephena Goulda, Edwarda Wilsona i Thomase Kuhna. I přes radikální rétoriku se snaží o jistou smířlivost, když třeba uvažuje, že dnes by bylo potřeba nového C. P. Snowa a jeho Třetí kultury. Na přelomu tisíciletí je propast mezi přírodními a humanitními vědami (respektive jejich částí) asi větší než kdy dříve. V závěru knihy chválí kanadského filozofa Iana Hackinga za jeho snahu o nalezení míru v těchto válkách. ("I když je ke Kapuletům příliš mírný.")
Weinberg vidí velké nebezpečí pro vědu v americkém náboženském fundamentalismu na jedné straně, na straně druhé pak v sociologii vědy, respektive všemožných sociálních konstruktivismech (vědecká teorie ne jako cosi odrážející zákony přírody, ale jako sociální konstrukt) a postmodernismu. Vliv této druhé skupiny mimo humanitně orientované univerzity je podle Weinberga ve skutečnosti naštěstí mizivý (při slyšení v Kongresu se třeba Weinberga nikdo neptal, zda urychlovač částic je sociální konstrukt), Weinberg se však obává, že by se obě skupiny protivníků vědy mohly nějak spojit. Samozřejmě, že řada těchto Weinbergových zkušeností vyplývá z americké reality, zde ve střední Evropě je situace v mnoha ohledech jiná.
Weinberg je lehce optimistický v tom smyslu, že hnutí nepřátelská vůči vědě existovala už minimálně od Williama Blakea a ludditů, ale přesto vědě nedokázala reálně ublížit a zastavit její vývoj. Možná bychom i proto mohli do budoucnosti nahlížet s optimismem. (i když tady si Weinberg není příliš jistý – konec konců jde o to, jaké bude společenské klima a zda budou politici ochotni dávat na vědu dále peníze.)
Každopádně se zdá být rozumné, když Weinberg polemizuje proti Kuhnovi zhruba v tomto smyslu: Pokud filozofové nejsou schopni dát nějaký přesný nebo formální význam pojmům jako pravda nebo realita, pak o nich prostě hovoříme "naivně", přirozeným jazykem. Nejde pak ale o selhání vědy, leč o selhání filozofů, které vědce nemusí nijak zvlášť trápit. Vědecká teorie je reálná stejným způsobem jako kámen – a to alespoň provizorně stačí.
(V případě Kuhna Weinberg také jako perličku uvádí jeho obsesi pojmem "paradigma". Jak už si povšimli první Kuhnovi kritici, toto slovo používá ve Struktuře vědeckých revolucí téměř pořád a v často dost odlišných významech. Jeho kolegové historikové se mu vysmívali za tuto podivnou "posvátnou mantru". Kuhn byl zřejmě dost posedlý přechodem od aristotelské k newtonovské fyzice a viděl pak podobnou radikální změnu i v pozdějším vývoji, kdy už ale podle Weinberva nešlo o žádné vědecké revoluce, ale spíše o plynulý vývoj.)
Weinberg uvažuje i tom, zda by filozofie vědy měla být nějak užitečná i vědcům (viz známý výrok, že filozofie vědy je vědcům podobně užitečná, jako ornitologie ptákům). Zpochybňuje takový názor, mj. i proto, že podle něj lze těžko najít nějakou univerzální vědeckou metodu a sotva ji navíc může najít ten, kdo vědu sám nedělá (proto by se podle Weinberga konec konců na škole měly učit především obyčejné a prosté poznatky).
Zdroj: Steven Weinberg: Tváří v tvář – věda a její intelektuální protivníci, Aurora, Praha, 2004
