Byl Ludwig Wittgenstein génius nebo blázen? Na Science Worldu se normálně nevěnujeme filosofii, v tomto případě však uděláme výjimku. Slavný rakouský filosof byl totiž současně matematikem, logikem a lingvistou, souputníkem Fregeho, Carnapa, Poppera, Russella, Turinga či Whiteheada.
Životopis z pera Raye Monka patří ke knihám, které chtějí skutečně vyložit myšlení a život určitého člověka. Na druhé straně má však Monk jistou zálibu také v bizarnostech (ty nebylo třeba u Wittgensteina zvlášť hledat), takže svůj text obohatí o různé perličky a příhody rázu až bulvárního. Jako celek se to každopádně čte dobře, i když soudím, že by to neměla být jediná kniha, kterou si člověk o Wittgensteinovi přečte – rozhodně nenahradí další díla, která od něj vyšla také česky (Traktát, Filosofická zkoumání…).
Wittgensteinovo myšlení samozřejmě prodělalo od Traktátu mnoho proměn. Lze ale říci, že po celou dobu se snažil ukazovat na rozdíl mezi výrokem a "ukázáním", mezi teorií a "proudem života". Některé věci nelze podle něj slovně formulovat (zde se shodoval s pozitivisty z Vídeňského kroužku či pozdějšími anglosaskými analytickými filosofy, pro něž byla většina filosofie jakousi chorobou jazyka), ale lze je prakticky předvést (a o čem nelze mluvit, o tom je třeba mlčet, jak se praví v Traktátu).
Později pak své teorie jazyka přeformuloval do podoby tzv. řečových her (to v až posmrtně vydané knize Filosofická zkoumání – název mimochodem inspiroval i amerického biologa Kauffmana ke své stejnojmenné knize, kterou jsme zde na Science Worldu několikrát zmiňovali, i když podobnost obou děl jinak podle mého názoru není nijak výrazná).
Tutéž "přilnavost ke světu", přesvědčení, že výroky nemohou být posuzovány izolovaně od běhu světa, pak hlásal také v matematice. Postupně se stal protivníkem matematického platonismu a razil pojetí odlišné od Cantora, Hilberta či Turinga. Matematika v jeho pojetí nebyla ani tak výpovědí o nějakém nehybném světě idejí, speciální abstrakcí, ale spíše výpočetní procedurou. Totéž pak platilo pro logiku. Už svými úvahami o tautologiích (matematické věty jako tautologie) udivil Fregeho, s Russellem se později neshodli na interpretaci Russelova paradoxu (množina množin, která je prvkem sebe sama), Whitehead jeho myšlenky rovnou odmítl, přesvědčen nebyl ani Turing. Wittgenstein se negativně stavěl i k Hardymu (od něj česky vyšla velmi půvabná Obrana matematikova). Russell ve Wittgensteina nicméně zpočátku vkládal velké naděje – věřil, že právě Wittgenstein by mohl dopracovat jeho logický systém k dokonalosti.
Wittgenstein tak z dnešního pohledu stál spíše na straně "protivědecky" orientovaných intelektuálů, kteří rozvíjeli spíše odkaz Shopenhauera, Nietzscheho či polonacistického filosofa a historika Oswalda Splengera (s jeho knihou Zánik západu, odmítáním společnosti založené na vědě a technice a úvahám o dekadenci západní civilizace). Jejich úsilí bylo vlastně zcela protikladné snaze, kterou vynaložila ve 20. století většina teoretiků logiky či matematiky. Na druhé straně by to však nemělo svádět k tomu, že by Wittgenstein vědu nějak odmítal. Sám byl původně leteckým inženýrem-konstruktérem, ještě v pozdějším věku vyučoval fyziku. V jeho úsilí o vymanění se ze zajetí jazyka však nešlo jen o metafyziku či náboženství, ale za stejné "zajetí" pokládal i samotnou logiku a matematiku; ani fyzika pro něj nebyla nějakou "hlubokou pravdou", ale spíše praktickou disciplínou.
Mimochodem, Wittgenstein nechtěl jen vědu přizpůsobit světu, ale postupovat i opačným směrem. Ve své averzi k nefunkčním ozdobám (zřejmě vliv přebujelé rakouské estetiky na přelomu 19.-20. století) navrhl dokonce ve Vídni jakýsi palác, který byl "vtělenou" matematikou či logikou. Bydlet se v něm však dalo jen obtížně. Například proto, že jediným osvětlením zde byly holé žárovky. Podobné "funkcialistické" ideje projevoval Wittgenstein i ve vztahu k nábytku.
Monk ukazuje, že Wittgenstein byl člověkem, se kterým se – mírně řečeno – nevycházelo snadno. Byl silnou osobností, takže např. v jisté době opanoval Russellovu milostnou korespondenci (z citátů se zdá, že Bertrand Russell psal své milence téměř výhradně o svých rozhovorech s Wittgenesteinem :-)). Byl orientován spíše homosexuálně (podobně jako např. Turing), jeho vztahy s ženami byly konfliktní (manželku ekonoma Keynese např. přivedl k slzám, když na její výrok "to je ale krásný strom" odpověděl s upřeným pohledem: "co tím vlastně myslíte?"). Tělesný kontakt pokládal za pravý opak duchovní lásky.
Chorobná byla jeho představa blízké smrti, periodicky se opakující psychická zhroucení, myšlenky na sebevraždu či obsese z čistoty (vždy několik hodin denně uklízel, a to např. tak, že prach ze země vysával pomocí rozházených čajových lístků). K tomu lze pro dokreslení přidat zálibu v samotářských procházkách či fakt, že se vzdal ohromného majetku a stal se v Rakousku po první světové válce venkovským učitelem. Na svých svěřencích se přitom dopouštěl fyzického násilí a málem skončil ve vězení ("pokud by toto bylo násilí, pak by bylo násilím 80 % všech jeho trestů" – cosi v tomto smyslu je poznamenáno i v Monkově knize).
Dosti naivní a až mesianismem zatížený byl jeho vztah k sovětské realitě či k tolstojovské podobě křesťanství. Ač částečně židovského původu, pokládal za pochopitelný až oprávněný antisemitismus. Kriticky se naproti tomu stavěl k Russellově pacifismu a k jeho mírovým iniciativám (zde zdaleka nebyl sám – vzpomeňme na Paula Johnsona a jeho Intelektuály). Za první světové války se přihlásil jako dobrovolník do rakouské armády (během 2. světové války již pobýval v Cambridge).
Dosti zvláštní je také jakýsi "stín smrti", který Wittgensteina provázel; v jeho okolí umírali lidé často velmi mladí. Přeskočit nelze rozhodně ani Russellovu poznámku o Wittgensteinově podezření, že v místnosti je nosorožec; ač se podívali pod všechny židle, Wittgenstein stále nebyl tak docela přesvědčen o opaku :-).
To a mnoho dalšího si lze přečíst v Monkově životopisu. Závěr, zda ve Wittgensteinově případě šlo o génia, šílence či kombinace obého si už pak musí čtenář udělat sám. A pokud se smíří s tím, že text je dosti rozsáhlý, pak si myslím, že se celým vyprávěním dokáže minimálně dobře bavit. Snad jen ještě opakuji doporučení, aby tato kniha nebyla tím jediným, co si člověk o analytické filosofii a příbuzných tématech přečte.
Ray Monk: Wittgenstein – úděl génia, Hynek, Praha, 1996
