O snahách sestavit v nanoměřítku přesně definovaný tvar jsme na Science Worldu psali již několikrát – podrobně jsme se věnovali hlavně roli, kterou přitom může sehrát DNA (naposledy viz článek Jak skládačkám z DNA vdechnout život – http://www.scienceworld.cz/sw.nsf/ID/A5813311BD540C47C125723E007E556C). V tomto případě jde o jinou technologii. Cílem vědců bylo připravit krychličky oxidu křemičitého, které by mohly být využity především ve farmacii jako „klece“ – pro transport požadovaných látek na určité konkrétní místo v organismu.
Zatímco dosavadní techniky vycházely z toho, že příslušnou strukturu je třeba „složit“ zezdola (viz např. výše zmíněné postupy využívající DNA), tým Andrease Steina z University of Minnesota použil obrácený postup. Nanočástice oxidu křemičitého mají při manipulaci tendenci neposlouchat a různě se lepí na sebe do nepravidelných útvarů, těžko je přinutit, aby vytvořily požadovanou geometrii. Stein proto nejprve připravil příslušnou „mřížku“ ve větších rozměrech a pak se mu ji podařilo rozbít na požadované malé krychličky. Jako forma pro oxid křemičitý posloužil polymethylakrylát, který pak byl odstraněn zahřátím. Přitom byla odstraněna také smáčivá kapalina snižující povrchové napětí, pomocí níž byl předtím SiO2 do tak tence utkané formy napuštěn.
Pak už stačilo zbylou strukturu rozdrtit, a získat částice o požadované velikosti. Kromě krychlí se takto podařilo připravit i kulovité útvary. Možné by mělo být takto vytvářet také struktury, ve kterých by byl oxid křemičitý kombinován s jinými látkami.
Zdroj: InterScience, http://www3.interscience.wiley.com/cgi-bin/jabout/26737/press/200701press.html
