Na Science Worldu byla během jeho existence publikována celá řada rozhovorů. Tyto texty se staly základem knihy Než přijde vakovlk, která právě vyšla v nakladatelství Dokořán. Oproti rozhovorům publikovaným na Science Worldu byly rozhovory samozřejmě aktualizovány, podstatně rozšířeny, často přepracovány, doplněny vysvětlivkami a řadou dalších souvisejících informací. V knize se postupně představí (v abecedním pořadí):
Pavel Cejnar, Václav Cílek, Anton Markoš, Radek Mikuláš, Luboš Motl, Ladislav Nejman, Miriam Nývltová-Fišáková, Jaroslav Peregrin, Jaroslav Petr, Marek Petrů, Petr Strossa, Michael Štorek, Dalibor Šrámek, Hana Vymazalová, Jan Zrzavý.
Již z uvedených jmen lze odhadnout, jaké problémy jsou tedy námětem knihy. Například: Jak vytvořit umělou buňku? Podaří se ze sekvence DNA oživit tasmánského vakovlka? V jaké hemisféře mozku se ukrývá naše duše? Lze pochopit fungování kvantového počítače? Skutečně je základem veškeré reality útvar označovaný jako superstruna? Má vesmír tvar dvanáctistěnu? Z čeho můžeme usuzovat na teplokrevnost dinosaurů? Co vlastně víme o populárních "hobitech" z Flores? Byli neandrtálci našimi předky a jak to bylo s koncem mamutů? Jaké byly největší úspěchy starověké matematiky, jaké klimatické změny můžeme očekávat? Proč se geologické procesy na Zemi liší od dějů probíhajících na Marsu? Jak na sebe navzájem působí biosféra a pozemské oceány? Kudy vede cesta k umělé inteligenci a jak se lidé liší od strojů? Jak naučit počítače rozumět lidskému jazyku? Kdy dojde k rozšíření neuroimplantátů, jak blízko je medicína šitá na míru individuálním genetickým dispozicím a kdy ve sportu nadejte čas genetického inženýrství a odpovídajícímu dopingu?
Z úvodu autora ke knize:
Doufám, že následující text i přes lehce žurnalistickou formu nebude působit "novinovým" dojmem, alespoň to rozhodně nebylo mým záměrem. Tato kniha nevznikla z povinnosti splnit určité zadání ("bude výročí XY, napište o něm", "do Prahy míří celebrita Z, běžte se ho zeptat na"…), ale prostě proto, že mi řada problémů přijde hodně zajímavá a současně i zábavná. Snad se tento dojem neukáže být výhradně subjektivním a radost z rozebírání vybraných témat se mi podaří nějak přenést i na čtenáře.
Dialogy jsem se vždy snažil směřovat tak, aby se v nich neopakovaly věci známé a neproblematické, ale spíše došlo k objasnění některých záhad, kontroverzí či zachycení aktuálních trendů. Vždycky mě deptala snaha popularizátorů vědy odborníky všemožně "zlidšťovat" a přibližovat čtenářům, ptát se matematiků ne na matematiku, ale na to, zda převádějí stařenky přes ulici či zda mají rádi zvířátka. Snad se mi alespoň nejděsivějším z klišé, které se v této souvislosti v médiích objevují, podařilo vyhnout ("co vaše rodina říká na to, že se věnujete genetice?"). Tato kniha má být každopádně primárně o vědě, ne o vědcích a jejich životě…
Brožovaná s klopami, 200 stran, 198 Kč
Objednávky např. na
http://www.dokoran.cz/index.php?p=book.php&id=184&PHPSESSID=e52ec99762d70722caaa7b769e4cda3a
http://www.kosmas.cz/knihy/125565/Nez-prijde-vakovlk/
Obsah
Úvod
kapitola 1 Superstruny, kvantová gravitace a dvanáctistěn
kapitola 2 O největší době ledové
kapitola 3 Svět dávných obrů: mamuti a dinosauři
kapitola 4 Klikaté cesty lidské evoluce: Čad a hobiti z Flores
kapitola 5 Poslední neandrtálci a první Australané
kapitola 6 Počítání v zemi pyramid
kapitola 7 Vrtkavá přízeň kapitálu, sekvenování DNA a medicína šitá na míru
kapitola 8 Genetické modifikace: Pavučiny z mléka, modré růže i výkonní sportovci
kapitola 9 Digitální svět DNA, biosémiotika a hermeneutika
kapitola 10 Jak nám počítače rozumějí
kapitola 11 Cesty k umělé inteligenci: Stroje, testy a zombie
kapitola 12 Paradoxy kvantových počítačů
kapitola 13 Tanec desek a dějiny oceánů
kapitola 14 Lidský mozek: Počítače, hemisféry a pátrání po duši
Epilog Singularita, tentokrát technologická
Mění objevy z Flores nějakým způsobem naše chápání evoluce člověka? Co pokládáte na hobitech za nejpřekvapivější?
Odpovídá prof. RNDr. Jan Zrzavý, CSc., evoluční biolog z Jihočeské univerzity v Českých Budějovicích .
S evolucí člověka tento nález – pokud platí základní fylogenetická hypotéza uvedená v první otázce – nic moc nedělá, protože není překvapivé ani to, že se člověk v malých ostrovních populacích mění (to dělá každé zvíře a koneckonců dnešní Andamanci se také liší od pevninských etnik), ani to, že různé druhy lidí dlouhodobě žily pospolu (to jsme dávno věděli). Že linie Homo erectus přežila až téměř do současnosti, to jsme samozřejmě nevěděli, ale právě o krajním datování různých skupin organismů nám paleontologie nic zásadního neříká (nikdy nevíme, zda nejstarší nález opravdu odpovídá době, kdy skupina vznikla, ani zda nejmladší nález říká, kdy skupina zanikla) – neboli se tu vlastně není čemu divit.
To senzační, co nám lidé z Flores přinášejí, je prostě jejich konkrétní příběh, že se historie jedné populace na jednom ostrově odehrála právě takhle. Nejde o vyvrácení nějaké obecné evoluční hypotézy.
Mohl byste se pokusit o odhad pravděpodobnosti, zda „minilidé“ na Flores nemohli přežít až do současnosti? Přece jenom existují legendy místních obyvatel, které by pro něco takového mohly svědčit…
Tak na Floresu asi ne, ostrůvek je to přece jenom malý, ale v každém případě bych i tady byl spíš opatrný – tvrzení, že hobiti vymřeli před osmnácti tisíci let, možná po výbuchu sopky, není podloženo vůbec ničím, snad s výjimkou toho, že je na Floresu běžně nepotkáváme. Zprávy domorodců, které přinášeli kolonizátoři, ovšem zase nemusejí znamenat, že tam ti pidilidé opravdu žijí dodnes nebo žili před pár staletími. Třeba bylo soužití dvou lidských druhů na malém ostrůvku natolik impresivní, že se vzpomínka na to v místní mytologii prostě udržela dosti dlouho. Ale znovu: to, co reálně máme v rukou, je ta jediná kostra …
Nakolik je případ z Flores ojedinělý a nakolik mohli různí hominidé v exotických oblastech přežít do podobně nedávných dob?
Na Sumatře možná žijí dodnes, tedy budeme-li věřit bajkám domorodců a stopám, které nacházejí i bílí badatelé (osobně bych víc věřil těm domorodcům – badatel, který na Sumatře hledá uprostřed pralesů pralidi, není jen tak obyčejný „objektivní“ badatel a zřejmě strašně touží právě po tom, aby je našel). Já bych se po těch ostrovech na východ od Sumatry podíval podrobněji – což teď (paleo)antropologové určitě začnou činit. Navíc, jakápak exotika? My vlastně úplně přesně nevíme, kdy vymřeli neandrtálci, evropská mytologie je plná chlupatých lesních lidí a od Kavkazu po Mongolsko o něčem takovém domorodci rutinně hovoří i dnes (na rozdíl od, dejme tomu, Šumavanů). Neboli – pozor, než si začneme něco příliš exotického myslet, on pak člověk neví, kdy přestat…
….
Ještě bych se přece jen vrátil k tomu, že nález z Čadu (sahelantropus) podle vás není zase takovou senzací, jak byl prezentován. Bylo by pochopitelné, kdyby význam nálezu záměrně nafukovali samotní objevitelé, o senzaci v tomto případě ovšem hovořil například i vědecký časopis Nature…
Začnu s odpovědí trochu oklikou. Sahelantrop současně dostal jméno Toumai, což v místní domorodé řeči údajně znamená „chlapec narozený v době sucha“. Pojmenovávání jednotlivých paleoantropologických nálezů podobnými přezdívkami je poměrně běžné, zřejmě nejznámější je v tomto ohledu označení Lucy, které připadlo fosílii z Oludavské rokle staré asi 2 miliony let. Asi znáte tu historku, že k tomu došlo proto, že objevitelé právě poslouchali písničku Lucy on the sky with diamonds.
Už to, že se kdejaké kosti dávají lidská jména, pudí paleoantropology k bedlivému dohledu nad kariérou těchto dítek a k žárlivému snižování úspěchů dítek sousedových. Ztráta proporcí je v tomto oboru zcela běžná a otázky lidské evoluce se odedávna těší velkému emocionálnímu napětí… Jenže já nejsem paleoantropolog, já jsem zoolog – a dobře vím, že objev nového rodu dávno známé čeledi živočichů, nota bene v čase a na místě, kde jsme ho mohli víceméně očekávat, se samozřejmě odehrává každou chvíli, ovšem bez příslušné mediální kanonády.
