Mohou historikové či biologové přijít s předpovědí, která by byla deterministická podobně jako v klasické fyzice? A pokud ne, proč to není možné?
Pomiňme možnou odpověď, že ani fyzika není dnes deterministická kvůli principu neurčitosti na kvantové úrovni. Stejně tak se nebudeme zabývat možností, že v systémech s živými bytostmi obecně či s lidmi speciálně vstupují do hry další faktory typu svobodné vůle a duše. Neřešíme ani problém, že třeba v politologické analýze nemůžeme být nestranným pozorovatelem. Předpokládejme prostě, že i složité systémy typu lidské společnosti jsou beze zbytku určeny svými fyzikálními vlastnostmi a můžeme je objektivně pozorovat. Řekněme, že svět je skutečně jeden obří mechanismus.
Proč však ani za takovýchto zjednodušujících předpokladů nelze učinit věrohodnou předpověď?
V první řadě narážíme na praktickou obtíž: systémy typu lidské společnosti nebo populace dinosaurů jsou velmi komplexní a složité. Nikdy neznáme údaje o rychlosti, hybnosti a poloze všech částic ve vesmíru.
Ačkoliv v některých případech lze jednotlivosti zanedbat a stanovovat obecné, statisticky platné trendy a předpovědi, v jiných případech se naopak uplatňuje efekt motýlího křídla známý z teorie chaosu. I malá odchylka v měření původních podmínek bude mít pro předpověď obrovské následky, rozdíl předpovědi a reality se naopak bude neustále zvyšovat. Je velice sporné, nakolik máme např. historii chápat jako řeku poslušně se vracející do svého koryta, nebo naopak neustále se (z našeho pohledu) větvící…
O komplexních systémech máme k dispozici pouze omezenou sumu informací, jejichž množství ani nemůžeme neustále zvyšovat. Není totiž možné provádět opakované experimenty. Jak máme vědět, zda pozemská biologická evoluce byla za daných podmínek čímsi nutným nebo spíše (šťastnou) náhodou? Nemáme k dispozici desítky dalších planet a miliardy let času, abychom mohli provést kontrolní experiment. Respektive: veškeré takto podniknuté experimenty budou nutně jen dílčí, s omezenou výpovědní hodnotou.
Další nesnází je pak skutečnost, že systémy typu lidské společnosti nejsme schopni studovat jako izolované útvary. Je to podobné, jako kdyby někdo občas vstupoval do chemické laboratoře a náhodně zasahoval do průběhu experimentu, měnil chemikálie apod. – v takovém případě by se předpověď činila těžko i chemikovi.
Zdá se vám podobná analogie příliš extrémní? Pak však uvažte, že asteroid, který s největší pravděpodobností vyhubil dinosaury, vstoupil do systému pozemské biosféry zvnějšku. Pokud byste se evolučního biologa krátce před dopadem tělesa zeptali na prognózu vývoje, nemohl by nadcházející událost nijak vzít v potaz. David Raup ve své knize "O zániku druhů" dokonce uvádí, že za drtivou většinu vymírání nemůže klasický přírodní výběr, ale spíše takovéto náhodné "údery".
Existuje i řada dalších potíží: zatímco dva atomy jsou do značné míry stejné, pro dva tchoří samce to už platí do podstatně menší míry. Samozřejmě s nimi na biologické úrovni popisu pracujeme tak, jako by šlo o zaměnitelné jedince, ve skutečnosti však identičtí zdaleka nejsou.
Uvedené příklady ukazují, proč ani v případě sestavení fyzikální "teorie všeho" nemůžeme očekávat, že bychom získali automatický klíč k řešení problémů dalších vědních oborů. Sjednocení čtyř fyzikálních interakcí do jediné síly ještě neumožní budovat historii, sociologii či psychologii jako zcela exaktní vědy – a to dokonce ani v případě, že bychom se všichni shodli na výhradně fyzikálním určení těchto systémů…
